Zamrzlá okna.

Jaroslav Vrchlický

Zamrzlá okna.
Svět někam sjel mi v prohlubinu, zvěst o něm v hloubi zní jen mdlá, démanty v záři půl a stínu žhnou, tmí se okna zamrzlá. V nich stříbrným květ kývá stvolem, teď cinká, řek’ bys, v šer tvých dum. To jede tramway dole kolem a z lehounka se třese dům. A zase ticho... Z mlhy hlasy... Krok chodce v sněhu usíná a hvězdy, metlice a klasy tkát v okna mráz mi počíná. To fantastických květů pole, tu lian, zvonce, palmy snět; od vřavy města, jež hřmí dole, mne dělí z filigránu zeď. Plyn zpívá mi, já sedím v stínu, čaj kouří, čibuk hoří tmou, 75 svět někam sjel mi v prohlubinu, mně celý život pohádkou. A hlavou zas mi vírem letí snů, příšer, vidin shon a rej, jsem šach – ty písni po paměti, má Žehrazado, povídej! 76