Zamrzlá okna.
Svět někam sjel mi v prohlubinu,
zvěst o něm v hloubi zní jen mdlá,
démanty v záři půl a stínu
žhnou, tmí se okna zamrzlá.
V nich stříbrným květ kývá stvolem,
teď cinká, řek’ bys, v šer tvých dum.
To jede tramway dole kolem
a z lehounka se třese dům.
A zase ticho... Z mlhy hlasy...
Krok chodce v sněhu usíná
a hvězdy, metlice a klasy
tkát v okna mráz mi počíná.
To fantastických květů pole,
tu lian, zvonce, palmy snět;
od vřavy města, jež hřmí dole,
mne dělí z filigránu zeď.
Plyn zpívá mi, já sedím v stínu,
čaj kouří, čibuk hoří tmou,
75
svět někam sjel mi v prohlubinu,
mně celý život pohádkou.
A hlavou zas mi vírem letí
snů, příšer, vidin shon a rej,
jsem šach – ty písni po paměti,
má Žehrazado, povídej!
76