Rada některým básníkům.

Jaroslav Vrchlický

Rada některým básníkům.
Váš přísný zpěv mne znavil, neb vy jste zapomněli, co Horac o verších pravil, že sladké by být měly. Jeť pravda hořké jádro, ji ztěží člověk snese, jeť sladší dívčí ňádro, když toužně k slunci dme se. A poesie lítá, o berli věda chodí, motýle ona chytá, ta za raky se brodí. Ký div, že často mloka vytáhne v úžas světu, co píseň lehkoboká hřmí v hvězdách kol a květu. Morálka, jež „ne“ říká.říká, to šněrovačka těsná, ji poesie svlíká jak dívka, když jde Vesna. 128 Po čem se věda neptá, to písni stačí právě i to, co Satyr šeptá ku Nymfy skloněn hlavě; Čímčím hučí v luhu zřídla, čím pučí v rose kvítí, čím zvučí šidel křídla nad leknínovou sítí, Čímčím včela na úl ťuká a srdce na živůtek, čím žert vzplá v mysli Puka, a v Titanii smutek, Čímčím luny svit se loudí po vřesu, po kapradí, co milencům, jenž bloudí, jen políbení zradí: To všecko píseň stihne, zví všecko v letu hbitém, co vajíček se lihne ve hnízdě sukem skrytém. A proto s rmutem dolů i s prachem vědecké plísně, nechť třeba kvílí v bolu, vždy sladké buďte písně! 129