V dusné noci.

Jaroslav Vrchlický

V dusné noci.
Jak těžký příkrov k zemi padá kol vedro na pole a lada, tma hvězdám zavázala oči, dech nocí palný je a parný a ticho – jen žab jednotvárný skřek hlučí lesa na úbočí. Kdos obvazuje tepny země, cos vane stromy ob čas temně, ba slyším tajné zdroje vříti a hřmíti, jak zbuzenou lávu; zřím jiskry zapadati v trávu, rty země zprahlé chtějí píti. Pod lilkem v čilimníku, bezu u staré zdi a podél jezu se mouchy, můry točí v páry a velké svislé listy býlí se svadlé k zemi v přítmí chýlí a mají spících ropuch tvary. 55 Ta tíseň, jíž se všechno leká, se mění náhle u člověka na vášně osten, jenž ho bodá, na neklid divný, jenž cos tuší a žíly vrou a srdce buší, sen prchá s víček, z duše shoda. Vše křičí v dlouhé, parné bdění: Jen objetí, jen políbení! Dlaň vlhká dívčí ruku hledá, co v dálce nebes ve hluboku bouř děsná, první blesky v oku, svou hlavu z temných mračen zvedá. 56