Dva obrazy.

Dva obrazy.
Dva obrazy na mém stole: Viktor Hugo kmet, dceruška má vedle něho, usmívavý květ. Denně k práci zasedaje vidím jejich tvář a z té padá rosná, mladá v duši moji zář. Stáří s mládím se tu snoubí, s příštím zašlý čas. Vlásky jako hedváb zlaté – sněhobílý vlas, život celý čtu v nich obou: úsměvu zde svit a tam vrásky, – moře lásky,lásky z obou zřím se lít. Nesmrtelnost, která přečká věky, chumáč třtin, a mé dítě, andělských jen křídel sladký stín, který mine v žití pídi skvostem pouze nám; z obou ale neskonalé světlo v duši mám. [87] Často rostou písni mojí křídla v hvězdný vír a nach, jeden pohled na mou dceru a rád mám ten zemský prach, v kterém smím jí čílko líbat, v kterém ona mojí jest, dražší nitru,nitru nežli jitru skřivánkova zvěst. Často klesám pod břemenem všedních péčí, dum, jeden pohled z očí kmeta a zas tisknu k rtům pohár, v němž se, poesie, vlní hvězdy tvé, silný dobrem, deptám obrem tíž, jež v prach mne rve. V zlatém středu takto žiju samoten a tich a všech tužeb ukojení piju, dítě, z tahů tvých, velkosti mne při tom učí olympická kmeta tvář a tak padá rosná, mladá v duši moji zář. 88