Paláce lásky.

Paláce lásky. – BOH. ADÁMKOVI. –
To nejdřív háj byl vavřínový, tmavý, jímž ob čas holubí se mihla křídla, kde narcis hleděl zlatým okem z trávy a k Dryad tanci pěla šumná zřídla a Venuše svůj vlas česajíc plavý k milenci, ku měsíci, stromy vzhlídla. Pak byl to klášter, ambity měl šeré kdes u moře, jež modralo se tmavé. Sta Amorettů ku fortně se dere a píseň trouvéra zní v zvonů Ave! Vzduch andělských pln křídel; vzdechy steré se nesly v dálku přes to moře lkavé. Pak veranda to otevřená byla, kde hovořil květ paní o umění, z žen kyprých forem krása v svět se lila na plátno, mramor, v pěvců smích a snění. Královna tenkrát pěvce políbila a lásce patřil noční čas i denní. 16 Pak zpustlý park to francouzského střihu, jak maloval jej Fragonard a Watteau, kam v stezky zarostlé ve stínů mihu jak v slzách sluneční se kradlo zlato, a mnohý abbé těžkou přimknuv knihu snil vážně, o lásce co napsal Plato. A nyní budoir to úzký, těsný je s tapetami bledě růžovými, ve čínských vasách vadnou květy, Vesny dech v parfum uvězněný bloudí jimi, co vějíř, fantastický pták, v rej plesný sny pohání nad víčky zemdlenými. Však láska božská, všemohoucí paní v nich ve všech jedna, velká, vítězící, slast její stejná, věčné objímání, daň stejná vzdechů, tužeb, slzí v líci. Ó lásky paláce, k vám v citu vzplání zří zbožně básník ve snách, při měsíci! 17