Před gorillou Frémietovou.

Před gorillou Frémietovou. – JOS. MAUDEROVI. –
Jak hnusný op chyt’ v náruč svou, jak svírá tu mladou nahou dívku, jež se třese, a darmo brání se, div neumírá, ví, co ji čeká v sluji, v temném lese. Však triumfu řev vyzněl v pokřik divý; vjelť šelmě oštěp pod rameno pravé, chtíč hnal ji v před, leč bolesti hlod živý ji k skále vbod’ poledním sluncem žhavé. A klesla ruka balvan třímající, jen levá divěj’ lup svůj k sobě tiskla, v srsť huňatou skryl oval svěžích lící i plný prs, jímž nářku vlna tryskla. Tak umělec je zachyt’ pevným dlátem co děsný symbol odvěkého boje, jenž v nitru všech hřmí se zimničným chvatem, jímž v úděl, kráso, padlo věno tvoje! 130 Ta gorilla, toť všednosti rmut, špína, pud zvířecí, jenž myšlénku v kal vrhá, to banálnost, jež brutalně vždy spíná vzmach křídel, z nichž láj hvězdné peří trhá. To bída, péro jež vyráží z ruky, zhasíná lampu, mistru štětec drtí, to bojů s předsudky jsou těžké muky, vše, vhodnou škraboškou co bývá smrti. Však vítězství! Juž letí oštěp spasný, jenž schromí potvoru, když nejvíc řádí, jen vytrvej, tvůj sen se vtělí jasný: Jsouť nesmrtelné ideal a mládí! A šelma s tíží dál se vlekouc v houšti jen slintá v posledním sil překypění a bez výsledku zmítajíc se pouští svůj lup a v dál jen řve a zuby cení. 131