Dvojí touha.

Dvojí touha. – HENRYKU SIENKIEWICZI. –
Vlak jel spící krajinou; na ztemnělé stál jsem hrázi, díval se, jak dolinou dým a kotouč jisker hází. Proti náspu, kudy jel, v stromoví se tměla chata, okna, kde se plamen skvěl, byla září celá zlatá. A v té záři kdosi stál hlavou nachýlený k stěně, k vlaku, který dál se hnal, dívaje se roztouženě. A ve vlaku rovněž tak ku chatě se díval kdosi; dvojí roztoužený zrak, v kterém dvojí duše prosí! A juž okem básníka já jsem četl v duši obou, toho, jenž v dál uniká, toho, jenž spjat těsnou kobou. 109 Za vlakem si tento vzdech’: Ó kéž mohu dál tak hřímat, v divý hon a rej a spěch nekonečnost obejímat! Valná dálko ! Prostory! Země neznámé a cizí! Za moře dál, za hory! až kde lidská stopa mizí! Do temnoty, do záře! Do azuru, věčně dále! Pryč jen z toho žaláře, kde svá pouta hryžu stále. Nekonečnost, svoboda, číše, jejichž na pokraji vře mi všecka lahoda a jež stále unikají! Hřímej, vlaku, v noc i den, kol mé chaty hřímej drakem! Přehluš vzdech můj i můj sten, co jen s uvězněným ptákem? – Druhý, jenž stál ve vlaku skláněje ven čelo snivé šeptal: Rudý přízraku, kam se řítíš v jízdě divé? Nikde klid a nikde mír, stále v nové rveš mne scestí, 110 v nových bojů nový vír... Bože, chata, jaké štěstí! V stromoví je ukryta, v oknech plane zlatá záře, kde se lampa zakmitá nad knihami samotáře! Kolem vůně, ticho, šer, ptáků zpěv, smích zdroje v trávě, zvonů „ave“ pod večer a klid unavené hlavě. Zapomnění s lásky snem, věčný svatvečer tu v duši, který ani rachotem divý ten vlak nepřeruší. Chato! sni zde v stromech dál, pohled ještě slední, dlouhý! Jistě, kdo v tvém okně stál, zná jen štěstí, nezná touhy. – Dávno vlak mi v dálce znik’, dávno zhasli světlo v chatce, kraj se zatměl v jeden mžik, ticho, všecko spalo sladce. Jen mé srdce v žití taj zřelo, jak se tká a vlní, kde jest každá touha ráj – dokud jen se nevyplní. 111