Neznámému dítěti.

Neznámému dítěti.
Táž bílá pleť, týž tváře oval, rtů poupě sotva v rozpuku, a úsměv, jenž se do nich schoval a radost vede za ruku. Ty stejné oči, plny blaha, tak hluboké jak sladká báj, jichž paprsk do dna duše sahá a dává tušit sladký taj. Týž smích, jenž jako zvonek zvoní, zas počne, jak se zastaví, týž vzrůst, jenž lilií se kloní, týž celek, obraz jímavý. Té obraz, kterou rovnu tobě ve květu mládí skosil čas, prsť černá na jejím jest hrobě a v tobě soujem její krás! Já neptám se, zda cestou žití jí budeš, dítě, rovno též, 126 zda z číše krásy budeš píti, zda štěstí na dně nalezneš; Anebaneb zda všední půjdeš drahou jak bezstarostný jiných tlum, za nízkým cílem, všední snahou, jen všedním vzdána požitkům. Jen dojat onou podobností jsem utišen v svém svědomí, že příroda v své bohatosti se opakuje jako my. 127