Svlačec.

Svlačec.
Jen z rána svlačec kalich otevírá, pln rosných perel na zoru se směje, v kraj okem děcka plným víry zírá na divy, den jež z plné číše leje. Tu zabzučí kol něho v slunci včela jak padající medu krůpěj zlatázlatá, a nežli píseň její dozvučela, sem dítě etheru juž, motýl, chvátá. Ten na svých křídlech nese celou mladost a s ní se stopí v ňadra jeho vonná, v té chvíli květ ví, co je ples a radost, svou vůni všecku vydychne a skoná. A zavře zlíbán slunce prvním svitem lem nedotknutý sněhové své řízy a šťastný se svým tajemstvím a citem žeň štěstí plnou v sebe vhroužen sklízí. Jej poledne víc nestihne svou střelou, jej vítr nerozvlá svým bouřným stonem, 20 sní s rosnou krůpějí svou zlatoskvělou pod kalichů svých nedotknutým zvonem. Vždy kolem když jdujdu, poledne co háráhárá, o štěstí oněch duší musím sníti, jež v prvním lásky vzplání, v květu jara, v čas dovedly se v sebe uzavříti. 21