Jen trochu hudby.

Jaroslav Vrchlický

Jen trochu hudby.
Jen trochu hudby zamknout v duši svojí ze všeho, co se kolem v světě rojí. Z vln šumu, z hvozdů nedozírných dechu i z písně ptáka, z krovek brouka v mechu, z pohádky větru, který v kamnech pěje, z kejhání hus, jichž tlum přes pole spěje, z rachotu hromu, který v mraku duní, z hadího syku, kdy se v stráni sluní, z ulice vřavy, z vozu hluku, víru, z poslední noty, jež zní na klavíru, ze škeble ruchu, kde spí moře celé, z kaskady varhan v kathedrale ztmělé, z praskotu dříví, v krbu když se ztmívá, i z písně, plyn jež v lilii své zpívá, z tikotu hodin, z nábytku, jenž praská, z ševele krajek, jež odhrne láska, z růžových rtíků, z ňader vlny spící, z polibků zvuku daných při měsíci, z tlukotu srdce, které láskou zmírá svou mísíc hudbu v hudbu všehomíra, z výbuchu zátky, ke stropu jež letí, z popěvku, každý jejž zná po paměti, 143 ze smíchu dětí v osamělém dvoru, z družného starých přátel rozhovoru, ze zvuku nože v nové knize básní, při samovaru, když se v duši jasní. Jen trochu hudby zavřít v duši svojí ze všeho, kolem co se v světě rojí, jen prázdno nemít v srdci, nemít hlucho, jen zpěv tvůj, naději, tvůj ševel, tucho, tvou hymnu, lásko! popěvek tvůj, štěstí, a všecko dá se unést bez bolesti! Jen trochu hudby zavřít v duši svojí ze všeho, co se kolem v světe rojí. 144