Klid.

Jaroslav Vrchlický

Klid.
Snět nepohne se. V trávě porosené ztich’ šedý koník vyplašen mým krokem, v nesmírnou hloub se čistý azur klene. Zhasíná slunce za skal hnědým bokem, les v dálce splývá v hradbu mlhovitou a řeka v olších modrým kmitá okem. Klid! Vůně! Chlad! Je kytkou porozvitou zem celá, básník tiše nad ní skloněn poslouchá hudbu, již má v duši skrytou. A vírem dne a ruchem žití honěn jak jelen žízniv pramen ticha loká, jenž z všad se řine ničím nezacloněn. Jak motýl purpurný, jak hvězdooká se vážka míhá v smaragdové trávě, tak spící nitro v ráz mu zčeří sloka Aa štěstí jásá v ní a vyzývavě se mladost hlásí s upomínek družídruží, vše, čím byl velký kdys, kol plane v slávě: I cítí, jak má duši plnou růží. 49