Píseň mé dceři.

Píseň mé dceři.
Má sýkorko, s paprskem jitra jež ke slovu se hlásíš hned mi berouc okem písně z nitra a úsměvem je ženouc v let; Mámá konvalinko, ve úvale těch pustých hvozdů vykvětlá, jež působíš, že z temna stále se vznáším s tebou do světla; Mámá perličko, v níž duha svítí a v níž se slunce zachytí, pro kterou tvrdou škebli žití jsem vesel musil rozbiti; Mémé dítě sladké, duše mano, ty dobrá jako měkký chléb, ty sladká jako jarní ráno, ty vřelá jako srdce tep: Čím tobě, chudák, býti mohu v té krátké pouti životem, kde trn se snoubí ve květ hlohu, kde radost bývá těžkým snem? 96 To cítím vždy, tvé malé ručky když objímají šíji mou, to cítím, když tvé drobné krůčky zní jizbou vedle noční tmou, Aa letím vstříc ti s větší láskou, neb, dítě, co ti mohu dát, je malichernou jenom sázkou s tím srovnáno, co dal bych rád. Mé chtění, vůle, snaha všeckavšecka, to drobty jsou a zlomky jen, jež pouze tvoje ručka dětská můž stkáti v duše hvězdný sen. Mé poesie zlaté sítě, ty strhá jistě času chvat a pouze v tobě vidím, dítě, že v skutku žil jsem jedenkrát. 97