Říjen.
Jak otočil bys dlanídlaní,
tak přes noc z nenadání,nenadání
tu máme podzimek,
a z dálky zamlžené
se roklí chladno žene
a fičí větru jek.
Jen sem tam na strništi
se pavučiny blyští
a rosné kapky v nich,
červenka jen se mihne,
tu stéblo, klas tam zdvihne
a zmizí v blesk a mih.
A listí rudé, žluté
plá zimy dechem tknuté,
park zasmušil se již,
jen havranů je vlastí
a šedý králík v chrastí
si hledá teplou skrýš.
Jak stříbrná jsou lada
a s kaštanů juž padá
64
plod těžký, uzrálý
kožíšek otevírá,
ven zlatým okem zírá,
se v listí kutálí.
V té elegii léta,
kde nivou ocún zkvétá,
sem víno! Jako hvozd
svět rovněž tmí se celý,
v něm básník osiřelý
jest jako starý drozd,
Jenžjenž, nežli vypelichá,
si zacvrliká zticha;
nuž rychle, číše sem,
ať svět zví, že jsme žili
a milovali, pili –
a ostatní ďas vem!
65