Na poslední stránku Hugovy knihy „Celá lyra“.
Sám řekl jsi: Z dna hrobu záře proudíproudí,
a pravdu měl’s. Když oko zpilé bloudí
po stránkách díla tvého, po tvé smrti
jež sálá v svět, v němž dobro zlobu škrtí,
kde z hloubi lesů velký Pan se směje,
v smích Suzotty kde zní hrom epopeje,
kde děti v zkvětlých paloucích se honí,
řve moře, větry dují, růže voní
a v kyklopických kladiv burném hromu
se vrací k lidstvu Svoboda zas domů,
za ruku vedouc, sama archandělem,
k nám Spravedlnost s ohvězděným čelem;
kde velké srdce tvoje láskou syté
je kalich, nad nímž vznáší se hlas: Pijte,
vy ubozí, vy bědní, unavení,
žebráci v hadrech, králové jen v snění;
když celá tato hudba duše tvojí,
kde vesmír zní i s živly všemi v boji,
ten orkestr, kam zdaleka a v taji
jak bouř andělské hlasy zalehají,
mým srdcem táhnou jak vichřice tonů,
jak zvuků potopa a jásot zvonů,
cos jako divná tucha vždy mne svírá:
My žijem dál a duše neumírá!
114