Bolzano.
Po divé bouři, ve které duch lidský
své zdrtil okovy
a v boj se pustil mocný, gigantický –
klid nastal hrobový.
Tma noci opět roztáhla své sítě
nad spící Evropou,
ten k světlu smělý let byl sražen hbitě
reakce potopou.
Klid. – Ticho. – Myšlénka kde jaká plála,
se v popel stulila,
a v stínu žalářů vlast sirá stála
jak velká mohyla!
Po špičkách musil plížit se, kdo chodil,
šeptat, kdo mluvit chtěl,
kříž halil v stín svůj svět – a kdo se zrodil,
strach u kolébky měl.
Ó děsná doba! – Jest však vlastnost světla,
že temno proletí,
132
pruh jasu, v němž zem liliemi zkvětlazkvětla,
má slunce v zápětí.
Šer jitra posýlá do spících polí
své zpěvné skřivany,
a vítěz den se vznese nad údolí,
a mlhy – strhány!
Tak stalo se v té mrtvé, hluché tíši,
v níž minulý spal věk,
on povstal, na čele jas jiných říší,
zář velkých myšlének!
On učil pouze, nabádal a radil,
zdroj lákal z tvrdých skal
a zjevem svým svět v harmonii ladil,
zpět dal mu ideal!
Svět vzal mu vše – však přec jej neoklamal,
v svém srdci on měl skvost:
on ze všech růží ostré trny lámal,
zrak zvedal v budoucnost.
Půl mudrc a půl apoštol on kráčel
do zápasu jak v ples,
jak Hus chřest okovů za sebou vláčel,
jak Ježíš kříž svůj nes’.
By lidstvu získal ztracený zas eden,
v boj vyzval nenávist
a otroctví a tmu, a štít měl jeden:
své svědomí – byl čist.
133
A v lidskosti, jež žehná jen a dává,
tvář Boha věčnou zřel,
z ní v duši pad’ mu svit, jenž neustává
plát vyvolencům z čel!
Ó vlasti! u kolébky tvého jitra
bděl velký jeho stín,
do vínku dal ti perly svého nitra,
než slovo přešlo v čin.
Řadou svých žáků, světlých bojovníků,
vnik’ v paláce i chýž,
a brzy vzduch se zachvěl v jaremjarém ryku:
Ó budiž světlo již! –
Teď po století bují jeho setba,
myšlénka vítězí,
a jeho sokům – zbyla pouze kletba
a prasklé řetězy!
134