Giordano Bruno.
Hlas dí z temna: Jdete zpátky!
Hlas dí z jasu: Výše jdem!
A v jich spory a jich zmatky
život míjí trapným snem.
Velký čin tu lásky vzplane,
promluví tam srdce hlas,
rázem lidstvo rozhárané
rodinou se cítí zas.
V to zní náhle války vřava
a co byla vzdělanost,
maskou padá – člověk, dravá
šelma, hryže vlastní kost.
Hlas dí z temna: S vámi v jarmo!
Hlas dí z jasu: K slunci výš!
Jistě v před! – Ne, vše je darmo!
V tom jsi náhle starcem již.
Skoro zoufat bys chtěl sobě,
jak chce vítěziti stín,
145
však tu náhle v pravé době
zahřímá v svět velký čin.
Hranice kde šlehla k nebi,
světla héros vznáší plec,
sražen satan v tmách se šklebí –
Ne, my jdeme k světlu přec!
146