Hod Boží.
Ó jest-li ráj, v mé duši jistě plaje,
a jest-li slast, v hloub nard mi vylila;
co jsou vše starých mythů zlaté báje,
kde vlá dech tvého velebného taje,
tak jemně, jak dým kadidla.
To svátek jest mé duše, zanícené
tím svatým milování plamenem,
to vítězství je v pýše přemožené,
Hod slavný z plodů ze Života kmene
po ráji lidstva ztraceném.
Má duše Vítězi se snoubí vroucí,
jej zbožně vede v srdce ložnici;
hle, ona lilijová, On tak stkvoucí,
je pojí prsten lásky všemohoucí,
je navždy oddávající.
Ach, jak se jemu vzdává věrna zcela
a zasvěcuje své mu poklady,
svůj život kobercem mu podestřela,
a kolem snivého mu svila čela
květ lilijí své zahrady.
32
Tak v štěstí přitulena k jeho boku,
teď sama tajuplně rozkvetla,
jak otvírá své taje její oku:
On sluncem je, a z temna ve hluboku
teď vplula náhle do světla.
33