SOLI DEO.
BÁSNĚ.
VYDAL „NOVÝ ŽIVOT“ V PROSTĚJOVĚ
1905.
[1]
SOLI DEO.
[3]
KNIHTISKÁRNA VÁCLAV HORÁK A SPOL. V PROSTĚJOVĚ.
[4]
BÁSNÍKU
SIGISMUNDU BOUŠKOVI,
MILÉMU PŘÍTELI,
VĚNOVÁNO.
[5]
Posvěcení.
To vše mi nezbrání!
má hořká minulost, můj osud;
přes všecky vzněty profanní
já miluji tě posud.
Tak dětsky naivně zas,
jak léta by se nezměnila;
jak teď by teprv přišel čas:
tvá setba vyrazila.
Jak ve své ponebí
by byly vlídně přesazeny,
v žár, jenž jim potřebí,
jsou květy rozpučeny.
Tys Tvůrcem všeho byl,
tvou Milostí jsem obrozený;
já na tvé jméno posvětil
chrám duše očistěný.
7
Nehřeš víc!
Kouzlo tklivé, něha snivá,
div se srdce nezachvívá,
a to oko plné třpytu
mluví k tobě o soucitu;
usmívání, slitování
na rtu svatém, v bílé skráni,
božským jasem hoří líc!
Vedle Kristus na svém kříži
tiše shlíží, jak se blíží
smrt, jej v ústa líbajíc. –
Poklekl jsem v zanícení,
bez modlitby v tichém snění
díval jsem se chvíli dlouhou
na ten obraz; divnou touhou
duše vřela, hruď se chvěla
a ty chmury s mého čela,
kam zmizely, nevím sám:
bez svitu mé bylo žití,
kam se řítí, teskno cítí,
kam jde, všude v náruč tmám.
8
Hledám ráje zlaté prahy,
naděje mé a sen blahý,
který prchnul z duše mojí,
hledám štít v tom krutém boji,
který kruší matnou duši,
hledám meč, jenž kouzlo zruší,
jež mě zlobně opřádá;
a boj roste každou chvíli;
kam se schýlí? nemám síly
a má víra uvadá!
Slyším už, jak z dálky věje
dračím křídlem beznaděje
a jak zoufalství se zvedá
nade mnou tvář mračně bledá;
ke mně z pola v mdlobách volá:
ustaň, moc tvá neodolá,
marně ještě vzpíráš se!
Chceš být ctnostným? Klamná snaha,
vem číš blaha! a juž váhá
ruka má v tom zápase...
A já klesnul! – Svatá Paní,
slyšíš-li mé zpovídání!
já se brodil v hříchu kalu,
posmíval se ideálu,
k lačnému i k žíznivému,
bez soucitu byl jsem k všemu,
a jen v nitru hlod a plam;
z číše rozkoši jsem píval,
v duši splýval pochyb příval –
a já poznal: i to klam! –
9
Dokonal jsem zpověď svoji
a v myšlenek těžkém roji
hlava klesla v tichém pláči;
jak se míza vesny tlačí
v suchý peň po mnohém roku
plály v oku a pak v toku
slzy řinuly se v líc!
Když to hudbou věčných světů
chvělo se tu s její retů:
Jdi, mé dítě, nehřeš víc!
Nehřeš více! v tom je síla,
nadšení je, z něhož pila
duše tvoje v mladém snění,
v tom je vzlet a povznesení,
vítězství je, harmonie,
vůně a pel poesie,
jež tvůj život posvětí!
Nehřeš! vidíš mého Syna?
v smíru kyna, rozepíná
s kříže ruce v objetí. –
Tisíckrát buď požehnána!
jsi ty k nebi zlatá brána,
hvězdou moře ve příboji,
štítem nebes v těžkém boji,
archandělem, jenž v ráj sladký
vedeš zpátky krok náš vratký,
nocí záříš nad měsíc!
Oko mé se na kříž dívá,
hudba tklivá v sluch mi splývá:
Jdi, mé dítě, nehřeš víc! – –
10
Mea culpa.
Umučený Trpiteli
lásky nikým nechápané,
na tvých ňadrech skrývám hlavu,
do tvých ran má slza kane.
O jak hořce mě to kruší
a má ňadra bouří vzlykem,
chtěl bych zajít na tvém srdci
bolestným tím okamžikem.
V slzách roztát na tvém těle,
přitisknuty žhavé rety
na to srdce otevřené,
zapomenout na vše světy.
Přivinout se v prudké křeči
v přeblaženou náruč tvoji,
v jeden život snivě splynout,
který věčnost nerozdvojí.
11
Šlape bolest po mém srdci,
do zoufalství moře štve ho:
mrtvé tělo alabastrem,
vylit vzácný balsám z něho.
Ach, té lásky nepochopit
ni vší trýzně jeho kříže!
A mé hoře větší všeho:
Vinu mít, jež k němu víže!
12
Ego te absolvo!
Níže hlavu kloním
pod tu svatou ruku,
žhavé slzy roním,
v srdci těžkou muku;
vzdechem, kterým vzlykám,
Bohu odemykám.
Odemykám nitro
a tam milost vchází
jako lepé jitro,
červánky jež sází
na skal chmurnou hlavu,
perly rosy v trávu.
Bůh sám sstoupá ke mně,
šíro náruč vije,
v ni mne tiskne jemně,
krví svou mne myje,
jako matka noří
v koupel jasných zoří.
13
A hruď jako niva
zbouzí se, to cítím;
duše pookřívá
zase novým žitím,
nad vše květy krasší
ctnosti v hloubi raší.
Ztraceno co zdá se,
vše mi přišlo zpátky;
přiletěly zase
pokoj a mír sladký,
i zář dětská snivá
z očí hnizd se dívá.
14
Příští.
Chudičké jesle máš, trůn divný na tě,
sám přicházíš a bez průvodu sluh,
ty sladké nemluvně a sladčí Bůh,
jak před tebou se nechvít, nedojatě!
Tys nepřišel, můj Králi, v korun zlatě,
tvé bohatství je hříchů našich dluh;
a přece jaký ve oblacích ruch
a s jakým plesem země přijala tě.
Ó, jestli zaměníš své místo chudé,
mé srdce jeslemi ti rádo bude,
svou láskou zahřeje tě vroucně dnes.
Tak žhavě očekává tvoje Příští,
zda k němu jako k svému obětišti
se nepřiblíží jeho Velekněz!
15
Půlnoční.
Půlnoc je!
obzory jasné;
vzplálo v nich
souhvězdí krásné;
ó světlo,
jež neuhasne!
Duše má
zpívá si v plese;
ó chvíle,
kdy nalezne se,
blahem svým
všecka se třese.
Její sny
to vůně květů,
rozpuklých
do jiných světů
polibkem
tajemných Retů.
16
V obláčku
jak z thuribula
křídla jich
vzhůru se hnula
do nebes
tabernakula.
17
Bůh s námi!
Šeř mystická, plášť Boha tajuplný,
až v klenbu roste, její měkké vlny
na stěny chrámu bez ohlasu bijí,
že duše jen jich slyší melodii;
tu sladce vře, hned zmírá tišeji –
jak nevěřit a nevzplát v naději!
A vůně kadidla, jak skryté zřídlo,
výš tryská, jako pták své modré křídlo
hned v šíř i v dáli rozprostírá,
na sloupech sedá, jak když sílu sbírá,
než k nebi volně dá se v prudký let –
jak touhou tajemnou se nezachvět!
Kol oltáře se oleandry tísní,
déšť květů rudých v zeleně sní třísni
a růží, jež se pod list palem tají,
kde s cypřiši se myrty propletají
a tiše stojí, ni list nehne se –
i srdce cítit tluk, když ozve se.
18
Tam na oltáři ve svic zářném plamu
a v jase žhoucím zlata, drahokamů
jak lilie květ, jako růže bílá
a lotosu květ čistý, o němž snila
kdy vlna Gangu bájné Indie,
jak Boha tvář – plá svatá Hostie.
V prach padám a hlas pochyb slyším známý:
Je pravda to, že Bůh dlí mezi námi?
Chce od kolébky k hrobu s námi jíti?
A srdce, které osten hoře cítí,
to na jeho že hrudi hostinné
vždy bezpečně a sladce spočine?
Ten Bůh, jenž v neskonalém sídlí blahu,
že soucitně zří od věčnosti prahů
k nám, kteří ve blouznivém světa víru
víc netoužíme po štěstí, leč míru,
a lačni pravdy hyneme a mřem,
nám k posile že naším pokrmem? –
A tklivě hlas mi odpovídá jiný:
Ó„Ó vypuď z hlubin pochybnosti stíny!
Jsem Ježíš, to je láska, pravda, štěstí,
kříž Tvůj vždy pomáhám ti k hoře nésti,
jsem radost tvá a cítím tvůj i žel,
jsem bratr tvůj a jsem tvůj Stvořitel!
Víc nežli nebes trůn mě vábí země,
v té prosté způsobě skryt přetajemně
chci s vámi žít a nésti utrpení;
19
ó pojďte, já jsem vaše občerstvení,
jsem život váš i síla nadšená,
jsem cesta v ráj i věčná odměna!“
Tak šeptá hlas a v umírání hyne – –
To Kristus s oltáře mi vroucně kyne;
a se stěn podoby i s klenby dómu
vše volá: Amen, Amen! mocně k tomu:
Byl’s život náš i síla nadšená,
byl’s cestou v ráj – jsi věčná odměna!
Já v plaché bázni kloním hlavu k zemi,
chci modlit se a rtové mí jsou němi;
jak záře paprsků, jež okny vpadla
na dlažbu chrámovou – se v nitro kladla
zář víry, sladké míru znamení,
zdroj lásky a vroucího nadšení.
A děl jsem k sobě: Hle, tak člověk hledá
vždy Boha svého, ruce k nebi zvedá
a neslyší, jak volá z blízka k němu,
a mluvit chce jen k Bohu vzdálenému:
„Ó vy, jenž hledáte Jej v kraji hvězd,
sem pojďte, Kristus mezi vámi jest!“
20
Venite ad me!
Pojďte ke mně, Obtížení,
slyším sladký hlas se třást,
a v tom citů rozvlnění
jaká rozkoš! jaká slast!
Ty nás voláš v touze lačné,
žízníš k srdci přivinout,
vznést u výše nadoblačné,
setřást tíži zemských pout.
Opojení na rty schýlit,
kalich nebes nápoje,
a do srdcí našich vylít
sladkost svého pokoje!
Přitulit skráň unavenou,
otevřít jí božský klín;
korunu snít zkrvavenou,
měkce setřít stopu slin.
21
Zjasnit zraky vyděšené
září svojí naděje,
ruce hořce zalomené,
k modlitbě vznést zase je.
Táhneš silou milování,
majákem Tvých ran je pět;
a já loď svou v ztroskotání,
k Tobě dám se unášet!
22
Obět země.
Hle, trosky chrámu! Sem čas přišel v běhu,
ten sluha věrný vezdy svému Bohu;
chtěl brány otevřít ven pod oblohu,
by Pán moh’ vejít, zakotvit v tom břehu.
Hned všecken zazářil ve slunce šlehu,
stín, jenž své vlajky věsil v každém rohu,
pryč zvedl se a okřídlil svou nohu.
A Bůh zde zased’, v tváři jas a něhu.
Však lidé děli: Není tu náš Bůh;
a jinde stavěli své chrámy znova,
ta chmurná sklepení a mramorová.
I cítila zem těžký Bohu dluh;
keř růží k oltáři mu z jara postavuje,
a v květech jeho krve obět obnovuje!
23
Tibi soli!
Plesej, duše, v sladkém žáru,
tvoje láska, Bůh tu je;
pod tajemstvím hmoty tvaru
s oltáře se zjevuje.
Zázraku ty milování,
chvějící se Hostie,
žhavé víře neubrání
hmota, jež tě zakryje.
Září z tebe tolik vděků,
slastí tolik vydýchá;
kolik srdcí, kolik věků
po tobě se navzdychá!
Zapaluješ srdce ženy,
nítíš lidstva hlubý cit,
a pel panen nestřísněný
umíš v žáry rozpálit.
24
K sobě táhneš srdce dětská,
v rozkoš svého objetí,
tebou posvěcena všecka
k výsostem se rozletí.
A čím mně jsi žíznivému,
truchlivému poutníku?
z tvého boku dáš a vemu
nejsladčí krev ve mžiku.
A když lačný k tobě vznesu
žebrák z prachu ruce své,
tělo božské dáváš v plesu
na oltáři, jenž mě zve.
A když stíny kol se množí,
cítím ve své tvoji dlaň,
a když roste cestou hloží,
vím to, raní tvoji skráň.
Cítím v sladkém roztoužení,
jak tvá krása veliká,
a má láska v opojení
za sebou svět zamyká.
25
Nešpory.
Tu ticho jest a setmívá se,
do klenby roste stín;
loď chrámu, cítím, tiše kolébá se,
mystických padá do hlubin.
Své dlaně spínám v skroušenosti,
lamp zlatých září pět;
pět panen neviditelných vstříc Hosti
v tom přítmí slyším přicházet.
Juž přijít musí v okamžení,
dech tajím, duše strnula;
teď v světla mdlého sladkém zavlnění
se rouška tabernaklu pohnula.
A srdce sevře sladká touha,
do závrati sladčí cit:
teď lávy tajený proud léta dlouhá
se musí žhavý provalit!
26
Závět duchů.
Vezměte a jezte, toť mé tělo!
kdo můž dáti světu ještě víc?
jakou láskou tvoje srdce vřelo,
než-li bledý ret to mohl říc!
Všecko dal jsi, každé okamžení,
ňader rozvlněných každý dech;
v jeslích slávu svého narození,
v poušti, co vykvetlo ve tvých snech.
Každý pohled slitování svého,
který hořel božským soucitem,
když ses skláněl k bídě nemocného,
divem obroditi život v něm!
Lámal jsi všem chleba svého slova,
otvíral’s jim ráje dokořán,
navracel’s jim dědictví jich znova,
rezséval jsi světlo do všech stran!
27
Každou krůpěj krve tryskající,
jež tě halí v ornát z purpuru,
každý záchvěv bolu v zřítelnici,
jež se zdvihá hořce k azuru.
Každou křeč, jíž srdce tvoje mřelo,
když jsi shlédl máť svou u kříže,
pukající srdce, bledé čelo,
tisknoucí se k tobě poblíže.
I to srdce, archa Noemova,
otevřeno, bok tvůj rozeklán,
kolik krve ještě v sobě chová,
lije štědře z purpurových bran.
Však tvá láska zaplála až v nebe,
horečně bil její božský tep;
když dal’s všecko, dal jsi na vždy sebe:
a své tělo proměnil jsi v chléb...
„To tvůj symbol v každém lidském věku,
když jsi všecko rozdal, co ti je:
chléb se staneš ještě ve člověku,
nebes Synu, božský genie!“
28
Čest nesmrtelným!
Jsou proroci, dech Boží na skráni
a muka věští hoří v hloubi jim,
jdou jako oblak světlý světa plání,
jdou v bouřích země sloupem plamenným.
Jich srdce lýra je, jíž bolest chvěje,
na strunách jejích v píseň roztaje,
je sfinga, která jitru píseň pěje,
když nad ní slunce v nachu zaplaje.
Jich poesie jako manna splývá
a živí milionů Lačných hlad,
je zmírajícím skály voda živá,
již znají lidu svému otvírat.
Jsou prostředníci Boží, Vyvolení,
vždy hotovi se za lid v obět dát;
když uvedou jej v zemi zaslíbení,
jich losem, v povržení umírat.
29
To přijít musilo.
Můj Bože, tak to přijít musilo,
jak snil jsem a jak čekal, zcela,
že najednou se všecko vznítilo:
to s duše obětí i oltář těla.
To všecko bylo jenom pableskem,
co prošlo posud nitrem,
to všední žár, jímž každý vřem,
vše bylo sen – jenž končí jitrem.
Červánky hory oblily
a rosou svítí každá lícha;
mé naděje vše nachem zjiskřily,
jak noční stín mře moje pýcha.
Mé hvězdy všecky pohasly,
však slunce vyšlo za ně,
mé útroby se sladce zatřásly,
jak dechem úrody kol stráně.
To na líchy mé padla zář
a mystické se hnulo sémě:
Ty usmíváš se, Hospodář,
a srdce hoří ve mně.
30
Adorace.
Všecky myšlenky skryté
Tobě jsem zapálil
jako oltářů svíce,
kde jenom Ty’s mi zbyl.
Vůně modliteb z dětství
z rukou mých sepjetí
vzhůru dere se z hloubi
zápalné oběti.
Hle, jak skonává tiše
bez zištné lítosti,
v popel ztrávena žhavý,
pýcha mé bytosti.
Jako v oblačném sloupu
Sabaoth pouští šel,
teď se v zápalu vůni
v srdce mé uzavřel.
31
Hod Boží.
Ó jest-li ráj, v mé duši jistě plaje,
a jest-li slast, v hloub nard mi vylila;
co jsou vše starých mythů zlaté báje,
kde vlá dech tvého velebného taje,
tak jemně, jak dým kadidla.
To svátek jest mé duše, zanícené
tím svatým milování plamenem,
to vítězství je v pýše přemožené,
Hod slavný z plodů ze Života kmene
po ráji lidstva ztraceném.
Má duše Vítězi se snoubí vroucí,
jej zbožně vede v srdce ložnici;
hle, ona lilijová, On tak stkvoucí,
je pojí prsten lásky všemohoucí,
je navždy oddávající.
Ach, jak se jemu vzdává věrna zcela
a zasvěcuje své mu poklady,
svůj život kobercem mu podestřela,
a kolem snivého mu svila čela
květ lilijí své zahrady.
32
Tak v štěstí přitulena k jeho boku,
teď sama tajuplně rozkvetla,
jak otvírá své taje její oku:
On sluncem je, a z temna ve hluboku
teď vplula náhle do světla.
33
Hnízdo duše.
Když jitro zajiskřilo na horách,
a skřivan s písní novou v azur letí,
má duše vroucí v červánkový nach
hned za ním spěje ve svých modlitbách,
tam kolébá se v křídel rozepjetí.
Však v polednách, kdy žehne jeho jas
a v obilí se skřivan s písní ztratí,
má duše, vedrem znavena v ten čas,
v stín sladký kříže, tam se stají v ráz,
než mírná pohoda se v duši vrátí.
A večer, pták když v hnízdě spočine,
kam půjdeš, duše, v podvečerní chvíli?
Kde ty máš hnízdo svoje hostinné?
Mne srdce Ježíšovo přivine,
že miluji je horoucně z vší síly!
34
Stín.
On řekl: Pojď! Já kříž jsem zved’ a šel;
když na ramenou do krve mě zrýval,
já v bolestech jsem nadšeně si zpíval.
Žár mučednictví ve mně zahořel.
A prošel jsem snad celou žití dél,
však teď, jak soumrak by se v duši stmíval,
zrak jak by víc a víc se rozteskníval,
tak sám se cítím, jak bych osiřel.
I volám! Hlas můj div že nezavzlykal:
„Kde kráčíš, Pane, přede mnou, jak’s říkal?
já neviděl jsem tebe posavád!“
A po boku mém, kam teď stín můj pad,
já slyšel, jak hlas vlídný náhle vzchází:
„Jsem stín, jenž krok tvůj družně doprovází!“
35
Kříž.
Měsíčná noc! stříbrem hoří,
kouzlem všecko proměňuje;
kam se pohled snivě noří,
dálky modré prohlubuje.
Tak v té šíři sám tu stanu,
jako starý kříž ten v poli,
nakloněný v jednu stranu:
Sladký Bůh, má spása to-li?...
Obraz kříže padl k zemi,
rozepjal své ruce šírem;
nekonečně rostl němý,
zboden hřeby nad vesmírem.
Tak tě vídám ve svém snění,
Kriste, tužby mojí cíli!
tebou když plám v roztoužení,
tebou když mé srdce šílí.
Proč dne jasnost kouzlo ruší,
směstná Velkost v dřeva skratky,
v žhavou bolest pro mou duši,
jež tě Velikým chce – Kriste sladký!
36
Innocentia.
Jsi nejdražší mi ze všech ctností,
jak modrý oblak záříš v pohledu;
hruď dme se, andělský můj hosti,
žár touhy sotva přemoc’ dovedu.
Jas mystického slunce na dně,
dáš tušit v ňader sněžném vlnění,
pel bělostný tam leží vnadně
na květu duše prostřen v jiskření.
Je pole liljí mysl dětská,
kde těká duše, bílý motýl v něm,
a opojena sněním všecka
dlaň tiskne k ňadrům něžným pohybem!
Žár oka obrací kams v dáli,
kde tajemný On vábně kyne ti,
rty jak by rozkoš nebe ssály,
skráň naklonila’s v hlubém dojetí.
Snad hudba andělská ti k sluchu,
se řine z neznámých sem prostorů
37
a vise zjevují se tvému duchu
s těch nadpozemských božských obzorů.
A vůně z hlubin ňader prýští,
jak v dlani s rozkvetlé tvé lilije,
jak kadidlo, jež v obětišti
se spadlým s nebe ohněm spaluje.
Zjev bytosti jest obestřený
v taj líbeznosti vyzařující;
z jakého moře sněžné pěny
tys Aphrodite vystupující?
Však nedotčena vášní mrazem
a žárem vilným nestřísněn tvůj cit:
Ó sestoupil-li Bůh kdy na zem,
v tom srdci musil trůn svůj postavit!
38
Kontemplace I.
Kde jsi, kde jsi, Lásko moje,
ozvi se mé touze horečné,
jež tě hledá bez úkoje,
nejluznější žití mého sne!
Kde jsi, kde jsi, moje Štěstí,
sladký květe žití na líše?
proč mě svedlo bludné scestí,
ach, jak hořím k tobě nejspíše!
V hloubi moří jsi-li skrytý,
lovec perel ponořím se k dnu,
v hloubi země poklad jsi ty,
kovkop zlata si tě vyzvednu.
V slávě východu-li žhoucí
kyneš do propastí s ledných hor,
touha moje všemohoucí
vyzvedne mě prudce nad obzor.
39
Tam-li trůníš v hvězdné dáli,
kam se marně týčí lidstva věk,
sešli v temno, jež mě halí,
bílý svého světla paprslek!
Kde jsi? kde jsi? přes hory zní
v ruch a bouři všeho vesmíra,
ozvi se mé hořké trýzni,
zvedni taj mi, jenž tě zastírá!
Proboř obzorů všech hráze,
za nimiž se sláva tvoje stkví,
kde se nevýslovně blaze
šiří tvoje bílé království.
Nebojím se hrobu děsu,
zastřeš-li se hloubkou věčnosti,
tam se k tobě vroucně vznesu
na perutích nesmrtelnosti!
40
Pro tvé svaté drahé rány!
Zadrž trestů bič už zdvižený,
kletbám věčným zahřmít nevel,
a srp Ženců nedej plamenný
ke žni klesnout v lidstva plevel.
Pro tvé svaté drahé rány!
Dlouho hořkly naše vinice
na úbočí chladných strání,
bez výsluní těžce zrajíce
v bouřných vichřic bičování.
Pro tvé svaté drahé rány!
Divým vzdorem dali jsme se nést,
zamkly pro tvou setbu líchy,
a kde měly tvoje sady kvést,
rostly hory naší pýchy.
Pro tvé svaté drahé rány!
Však teď rozpukaly naše rty
prudkou žízní tvého štěstí,
naše líchy vášní sžehnuty,
chtějí milostí tvou kvésti.
Pro tvé svaté drahé rány!
41
Otevři zdroj svatý, ran svých pět,
nech ať tekou proudy volné,
srdce nech svou krví překypět,
vyprahlé ať líchy prolne.
Pro tvé svaté drahé rány!
Pod výsluním vroucí milosti
pak tvé símě vzejde ke žni;
a kde uzříš okem Prozřetelnosti,
koukol žhavým uhlem sežhni.
Pro tvé svaté drahé rány!
Ať tvá setba roste do všech stran,
tvoje sklizeň v šíré lány;
svět ať vjede spasen do tvých bran:
Pro tvé svaté drahé rány!
42
Metamorfosa Boha.
Kdy člověk v pýchy odboji
se hříchem proti tobě týčí,
tvůj Majestát si osvojí,
tvou silou svoji mdlobu líčí.
Tvá pomsta stojí na skoku
a sotva okamžik jen sečká,
ó marno jeho úskoku,
je na stopě vždy její smečka.
Kam vřítit se a kam se skrýt?
Psů vytí příšerné v sny vniká,
i pod paláce zlatý kryt
a v jasu slunce nezaniká.
A není náruč, není klín,
kam v klidu zabořiti hlavu;
jsou tady, tají se tu v stín
a srdce slyší jejich vřavu.
43
Jich drápy rudé, vzpřažené
se v nitro ostře zarývají,
jsou ruce marně vztažené,
rty vyschlé marně zaklínají. –
Však v slzách hořké lítosti
když s láskou k nohám tvým se shroutí,
tou veden ještě žádostí,
se dětsky k tobě přivinouti,
Ó sladké kouzlo proměny!
Kam zašla pomsta tvoje žhoucí?
Hle, koho na trůn vznešený
ty zdviháš k sobě, Všemohoucí!
Ty člověku jdeš láskou vstříc
a vraceného vineš úže,
boj bolestný už není víc,
zde sladce odpočinout může.
Ó záhady, ó tajemství,
ó marné jejich pronikání;
ó slunce, jež se věčně stkví
na lidském nebi: Smilování!
Ó jdem-li Pane, cestou zlou
a pomsta tvá nás lačně honí,
svou náruč rozpni otcovskou,
ať v pláči vrhneme se do ní.
44
Trnový vínek.
1.
Spí Jerusalem! V měsíce jen svitu
stín roste paláců a věží, štítů,
jen palem šero chvěje se dál strání
jak andělů sbor, zem jenž vlídně clání.
I píseň, která zněla kdesi v skrytu,
juž umlknula v překypělém citu;
i žebrák opuštěn kdes ve ústraní
své čelo k spánku tiskne v tvrdou dlani.
Na loďce zlaté do věčnosti moře
svou líchu bájnou královna noc oře,
snů stříbro rozsévá kol v ňadra mladá:
tu dechne klid a kouzlem duši jímá,
tam slzy stírá. Vše tak tiše dřímá...
jen Láska věčná bdí! – A číhá zrada!
45
2.
Skráň horečnou a na tváři své leže
vzdech zdržuje i slzy ve zraku,
tak podoben víc smrti přízraku
a nad ním Bolest, jež svou kořist střeže.
Ach, noc své chvíle pouští bez otěže,
ty letí prudce v půlnoc soumraku;
co anděl prodlévá kdes v oblaku
rty svlažit, v které polibek se vřeže.
Juž čelo v drobné květy propukává,
a každý praménkem se rudým stává,
jak žhavá mince kane dolů v mech.
A z dálky žoldnéřů je slyšet tlupu;
mdlý luceren svit stéká do zástupu:
v něm Jidáš počítá mzdu – v čele všech.
3.
3.
Co může ještě přijít! Smrt je blahá,
kdy zástup nepřátel mu pouze zbyl;
zášť bodá, kam jen zraky obrátil
a velekněz jej lstivě zapřisahá.
Ó nač se odpovědět ještě zdráhá?
jak jinak v duši své kdys všecko snil:
kde jsou ti, které tělem nakrmil,
kde apoštolů druž tak srdci drahá!
46
Přec jeden v síni, kde se zástup zhřívá,
seď truchlivý a v soudní síň se dívá
a z oka hledí, zdá se, lásky strach.
Zkvet’ Kristu v tváři sladký úsměv díku:
„Tys pravil“ k soudci děl – v témž okamžiku
i poslední jej venku odpřisah.
4.
Děs smrti schválil všecky jeho údy,
žár studený teď zaplápolal v něm;
zdvih’ zraky, černý oblak pod nebem
mu zastřel milostivý výhled všudy.
Kles’ pohled jeho dolů, kde juž rudý
se krve jeho pramen vsákal v zem;
jej pozdravila luza pokřikem,
byl kratochvílí zlostné jejich nudy.
Hled’ v bok, kde lotr visel zasmušilý,
jed rouhání ten chrlil proti němu:
Nám pomoz, zaslíbený Kristus jsi-li!
Kdo roven ještě do bolesti je mu?
Ach, nejbolestnější mu ze všech chvil;
křik’ „Dokonáno“ – hlavy naklonil!
47
Žalm.
Díky tobě, hlavo drahá,
uložená na trnech;
láskou, již svět neobsahá,
plaje tobě srdce všech;
do hrobu ti ve pohnutí
padá slza, vane vzdech.
Díky tobě, tváři siná,
oko sladké, zamčené:
k vám se náruč rozepíná,
svaté údy zmučené;
každá rána zulíbána,
nohy, boku, ramene!
Díky tobě, Trpiteli,
srdce pohled slzavý,
do krve se zalil celý,
co v něm hoře, Bůh sám ví:
jde mu ze dna touha jedna,
vzdát ti život v poddanství.
48
Na ten kříž tvůj vbít své údy,
kolem skrání trny svít,
v boku lásky pramen rudý
otevřít, ach otevřít;
za čí’s vinu ve tvář slinu,
posměch slyšet k sobě hřmít.
Bez přátel a bez soucitu
kolem dav jen nepřátel,
nebe mračné, beze svitu,
tvrdost záští, kam bych zřel,
a mít síly v smrti chvíli,
bych jim ještě odpouštěl.
49
Non possumus.
Přebolestné Tajemství
na Golgotě krví psané:
svatá hlava v trnoví
a dvě ruce rozeklané,
v noze kvete rudý hřeb,
a kde srdce – ztichl tep!
Dokonáno je tu vše:
Tvoje žhoucí milování
vyčerpáno do dna až,
nad kterým se hlava sklání;
rudá řine v kříže pni
krve krůpěj poslední.
Sladký nebe květ jsi svad’
v neúrodném našem láně,
na obětní stůl jsi stoup’
v zápal lidstva přeoddaně;
když chtěl’s v oltář balsám lít,
srdce své dal’s otevřít.
50
Slzy naše řinou se
po tvém zesinalém těle,
vášnivě v něm líbáme
svaté rány zkrvavělé –
v království tvé lásky dál se brát,
nemůžem se odhodlat!...
51
Vzkříšení.
Teď spadne rouška sněhobílá,
a zaplá v šero chrámu Hostie,
jak světlo v temno všeho kraje
se hymna milionů rozlije.
Zavlají prapory v před bílé
a pochodně se zdvihnou davem,
a zařvou zvony v ticho noci
ve svitu hvězd už plápolavém.
Zas radost uchvátí nás svatá,
to slabé jedno okamžení,
jak lázeň mystická, v níž duše
zas nalézají očištění.
Na chvíli zmládly posvěcené,
v nich neznámá se křídla zvedla,
kraj vzdálený v tom sladkém hnutí,
minulost naše v mysli zbledla.
52
Obzory nové, stupně k výším,
před námi jasně zahořely,
vše illuse k nám volně přišly
a nadějí snů zástup stkvělý.
Hlas varhan ještě hřmí a zpívá,
nás čarným kouzlem obepřádá,
své bílé ruce anděl Boží
na naši hlavu blažen skládá...
Však venku chrámu u portálu
tam hřích a všednost podřimují,
a jako sluzi k panstvu svému,
když vyjde – hned se přihlašují.
53
Kontemplace 2.
Má duše v Bohu kotví,
jak v hloubi moře loď,
má cesta zářící je
a Kristus volá: pojď!
A rozkoš visí v dálkách
jak růží zahrady,
tam kvetou moje ráje
mystické záhady.
Je vetchá země stará,
kde chátrá lidský rod,
jsou barvy vyprchalé
všech květů, duhy vod.
Však v sladkém vytržení
já slyším hymny hvězd,
zřím bílé chorovody
se vzhůru v slunci nést. –
54
Je duši mojí chladno
pod země klimatem,
je cizí prostřed tvorů,
je těla zajatcem.
Mně úzko nevýslovně,
chci křídla rozpjat ven,
a obrodit se smrtí
na věky svoboden.
55
V ekstasi.
Radostné záchvaty lásky,
oddávání se na věky!
jako se v blýskání otvírá nebe,
tajemné dálky vidím bezděky.
Ty chvíle vtržení v nebe,
rozkoše sdílné s anděly,
zlatý květ kalicha nad mojí hlavou
do svaté krve rozkvet přeskvělý.
Dokola dvanácti zástup,
uprostřed stkvoucí zjevení,
tiším svá ňadra se dmoucí, tep srdce,
bytosti celé toužné vzúpění.
Zapomnít vesmíra všeho,
nejdražších kouzla bytostí,
na vždycky zajít tam v mystické kraje
kouzelných zahrad sladké věčnosti.
Přitažen magickou silou
v obzory ducha vstoupám nejvyšší,
jak včela v medové kalichy květů
v tajemství tvá se nořit, Ježíši!
56
Vzdech.
Má lásko nejdražší,
mé sladké nebe,
květ, jenž v mé duši vyráží,
má vůni z tebe!
Ó drahý soucite,
ó slitování,
v mém nitru chladném budíte
žár milování.
Ó slunce sluncí všech,
ty světla zdroji,
ó na úhory moje nech
plát záři svoji!
Ať vzejde naděje,
žeň hojné víry,
tam láska ať se zastkvěje
tak bez vší míry!
57
Offertorium.
Jsem žertva tvoje na oltáři,
své žití dám ti rád,
jak sklizeň svému hospodáři,
ó chtěl bych bohatší mu dát.
Tak mnohé símě tvé jsem zmařil,
jež házels do mých lích,
však den tvůj vytrvale zářil,
až nad záhon se klíč už zdvih’.
Teď pýchou hruď se naplňuje
a slzy blesknou s řas,
žár přísný žatvu proběluje
a hrozny dozrály i klas.
Hle, padám vroucně na kolena,
mé srdce oltářem;
je žertva tvoje připravena,
co sel jsi, v lásce zase vem.
Ať jako za dnů Israele
blesk spadne s oblaku
a s žertvou zapálí mé srdce celé
mystickým ohněm zázraku.
58
Píseň.
V Tobě jsem položil
vrch žití smělý,
všecko ti podnožil,
můj Spasiteli!
K tobě se otáčí
mé všecko snění,
rozkoš mi nestačí,
když z tebe není.
Sluncem tys mého dne,
jež nezachází;
smrť moje polodne,
noc po něm schází.
Zemdlený setbou svou
sním v potu tváři,
skloníš se nade mnou
sám v svatozáři:
„Pro mzdu svou, Věrný, pojď,
ráj čeká tebe!“
Kde tys, mě doprovoď,
tam mé je nebe!
59
Předtucha.
Země se pohnula,
v pucích se usmála,
tisíce květů již
v hlubinách počala.
Ve vzduchu zakleto
radostné tušení,
v tvářích, jež potkávám,
tajné plá toužení.
V noci té početí
nebem sny letěly,
jak ohně mystické
do duší pršely.
60
Kontemplace 3.
Na oltáři zápalu, hle,
duše vstoupá vonný dým;
chce být sama, rozkvést tiše
ke snům královským.
Nad propastí Velkosti tvé
nakloněna hřížit zor:
z myšlenek jak tvojich vzchází
svět za světem nad obzor.
Jako z úlu zlaté včely
sluncí velkých tryská řad
a svou září pozlacují
slávy tvojí Majestát.
Jak se vlní ve tvém dechu
nocí lány bílých hvězd,
jako květy tknuty v chůzi
rouchem podle tvojich cest.
61
Miliony archandělů
bílé pluky na pokyn
oblaky tvé vynořují
divem jako matky klín;
jak tvůj stín se sněží věčnem
a jdou slavně do tvých bran,
zlaté štíty při pohybu
hřmí jim bouří Hossian.
Ale v záři nepřístupné,
jako v mlhách slunce tkví,
svého Božství střežeš přísně
neproniklé Tajemství...
A má duše vytržena
bránu jeho oblétá;
sní, že jednou rozlétne se
kletbou hříchu zakletá:
V mirakula sladké chvíli
mystického Otcovství,
kterým změníš děti země
v Syny svého království.
62
O quam suave!
Ó chvíle rozkoše! Toť okamžení
všech duší tajemného obrození;
v obzory dálné dál kam otevírá
mé duše zornice, má žhavá víra.
Hle, z hloubi věčnosti zří Jej se bráti
jak požár ohromný, jenž všecko chvátí;
v něm zoufalství tmy v bílé jitro tají
a stepi srdcí v ráje rozkvétají.
Své srdce otevřte, dnes nebem bude,
On roucho zlaté prostře po něm všude
a zázrakem své milosti zas zbělí
vám duše, které hříchem zatemněly.
Své oči zamkněte! Teď v nitro kane
vám rosa nebeská – teď nepoznané
se blaho v ňadra vaše lávou řítí,
teď plamen vyšlehne, vší bytost vznítí!
63
Toť chvíle spojení a sjednocení,
a věčnost blažených ta sladčí není;
své hlavy skloňte, Bůh se ve vás hostí;
ó vzdejte se své lásky šílenosti.
Víc nebe nechová a nedá země,
své neste štěstí bázlivě a jemně;
a ruce oddaně sem k hrudi spněte,
ať bezpečně je k věčnu donesete.
64
Poutník.
(K obrazu E. T. Brewtnalla.)
Víc nemám sil – můj krok se těžce plouží,
kol stíny mého večera se dlouží
a jesení juž kraj můj dávno svad’;
v list sežloutlý se noha s bázní hrouží,
dech vůně hořké mámí odevšad,
cos třese tělem mým jak brzký pád.
– „Ó vzmuž se, poutníku, své nechyl čelo
a o hůl sebezapření své tělo
jen opři pevně, ať se chvěje dlaň;
nes tvrdé břímě, jež tě k smrti zmdlelo,
je podlož nadějí, ať vlhne skráň,
ať krví hoří, jdi a neustaň!“ –
Kam kráčet mám?! Mě děsí zmlklé kraje,
kde paprsk poslední hrá, umíraje,
a zhasne též, až samoten já zbyl;
noc za mnou perutěmi chmúrně vlaje,
zrak slzami se teskný zatemnil,
jej vzpírám v dál a hledám: cíl! cíl! cíl!
65
– „Vždy plane před tebou, jen oko víry
v dál upři, v obzor ztemnělý a širý,
tam, kde se sklání nebe k zemi níž;
jak most se klene nad temnými víry,
jež kalnou pěnu marně chrlí výš,
vstříc tobě září: zda jej nyní zříš?!“ –
To Kristův kříž! Ach, bílé světlo jeho
jak mléko řine na rty žíznivého,
jak balsám v rány moje splývá teď,
jak vůně v srdce z rájů Tajemného;
krev kypí žhavě! Noho, spěš, ó leť!
Ty, kříži Kristův, na pouť svěť mi, svěť!
66
Stesk.
Svit čarovný neviditelných světů
pad’ v šero mých úzkostných cest;
ten života okamžik svatý je tu,
kdy z jeho lích počne to kvést.
Toť dotknutí andělských křídel v letu
a zavlání mystických gest;
zřít v dalekých obzorech silhouettu,
ach, neznámých ohnivých Měst.
Tam zajít!
Po bolestných zápasech všedních, rvavých,
po bezprávích života vyzývavých.
A najít
tam pokoje blahého sladký květ
a všeho, co bylo – moc’ zapomnět!
67
V touze.
(Epilog.)
Kdy přiblížíš se Tajemný,
svou láskou zchvácen?
Já čekám, hlodán dny a dny
a neodvrácen.
Tvůj tabernakl zastřený
mdle svítí v lodi,
před oltář modlit se kamenný
jen stíny chodí.
A lampy srdce stříbrné
se zdlouha hýbá,
a zář-li dolů ukane,
tvou šlépěj líbá.
Mé dlaně v sebe zlomené
mi k boku sjely,
a rty od touhy plamenné
juž ohořely.
68
Však oči horečné dál žhnou
a zaklínají,
by’s odhrnul juž roušku svou,
že se ti vzdají.
Že rozkoší se jednou chvím
a sladkou trýzní,
zde pod tvým srpem ohnivým
být tvojí sklizní.
69
OBSAH:
Strana
Posvěcení7
Nehřeš víc!8
Mea culpa11
Ego te absolvo!13
Příští15
Půlnoční16
Bůh s námi18
Venite ad me!21
Obět země23
Tibi soli!24
Nešpory26
Závět duchů27
Čest nesmrtelným29
To přijít musilo30
Adorace31
Hod Boží32
Hnízdo duše34
Stín36
Kříž36
Innocentia.37
Kontemplace 1.39
Pro tvé svaté drahé rány41
Metamorfosa Boha43
Trnový vínek 1, 2, 3, a 4.45
Žalm48
Non possumus50
Vzkříšení52
Kontemplace 2.54
V ekstasi56
Vzdech57
70
Offertorium58
Píseň59
Předtucha60
Kontemplace 361
Quam suave63
Poutník65
Stesk67
V touze68
E: tb; 2004
71