Innocentia.

Xaver Dvořák

Innocentia.
Jsi nejdražší mi ze všech ctností, jak modrý oblak záříš v pohledu; hruď dme se, andělský můj hosti, žár touhy sotva přemoc’ dovedu. Jas mystického slunce na dně, dáš tušit v ňader sněžném vlnění, pel bělostný tam leží vnadně na květu duše prostřen v jiskření. Je pole liljí mysl dětská, kde těká duše, bílý motýl v něm, a opojena sněním všecka dlaň tiskne k ňadrům něžným pohybem! Žár oka obrací kams v dáli, kde tajemný On vábně kyne ti, rty jak by rozkoš nebe ssály, skráň naklonila’s v hlubém dojetí. Snad hudba andělská ti k sluchu, se řine z neznámých sem prostorů 37 a vise zjevují se tvému duchu s těch nadpozemských božských obzorů. A vůně z hlubin ňader prýští, jak v dlani s rozkvetlé tvé lilije, jak kadidlo, jež v obětišti se spadlým s nebe ohněm spaluje. Zjev bytosti jest obestřený v taj líbeznosti vyzařující; z jakého moře sněžné pěny tys Aphrodite vystupující? Však nedotčena vášní mrazem a žárem vilným nestřísněn tvůj cit: Ó sestoupil-li Bůh kdy na zem, v tom srdci musil trůn svůj postavit! 38