Ego te absolvo!

Xaver Dvořák

Ego te absolvo!
Níže hlavu kloním pod tu svatou ruku, žhavé slzy roním, v srdci těžkou muku; vzdechem, kterým vzlykám, Bohu odemykám. Odemykám nitro a tam milost vchází jako lepé jitro, červánky jež sází na skal chmurnou hlavu, perly rosy v trávu. Bůh sám sstoupá ke mně, šíro náruč vije, v ni mne tiskne jemně, krví svou mne myje, jako matka noří v koupel jasných zoří. 13 A hruď jako niva zbouzí se, to cítím; duše pookřívá zase novým žitím, nad vše květy krasší ctnosti v hloubi raší. Ztraceno co zdá se, vše mi přišlo zpátky; přiletěly zase pokoj a mír sladký, i zář dětská snivá z očí hnizd se dívá. 14