Trnový vínek.

Xaver Dvořák

Trnový vínek. 1.
Spí Jerusalem! V měsíce jen svitu stín roste paláců a věží, štítů, jen palem šero chvěje se dál strání jak andělů sbor, zem jenž vlídně clání. I píseň, která zněla kdesi v skrytu, juž umlknula v překypělém citu; i žebrák opuštěn kdes ve ústraní své čelo k spánku tiskne v tvrdou dlani. Na loďce zlaté do věčnosti moře svou líchu bájnou královna noc oře, snů stříbro rozsévá kol v ňadra mladá: tu dechne klid a kouzlem duši jímá, tam slzy stírá. Vše tak tiše dřímá... jen Láska věčná bdí! – A číhá zrada! 45 2.
Skráň horečnou a na tváři své leže vzdech zdržuje i slzy ve zraku, tak podoben víc smrti přízraku a nad ním Bolest, jež svou kořist střeže. Ach, noc své chvíle pouští bez otěže, ty letí prudce v půlnoc soumraku; co anděl prodlévá kdes v oblaku rty svlažit, v které polibek se vřeže. Juž čelo v drobné květy propukává, a každý praménkem se rudým stává, jak žhavá mince kane dolů v mech. A z dálky žoldnéřů je slyšet tlupu; mdlý luceren svit stéká do zástupu: v něm Jidáš počítá mzdu – v čele všech. 3. 3.
Co může ještě přijít! Smrt je blahá, kdy zástup nepřátel mu pouze zbyl; zášť bodá, kam jen zraky obrátil a velekněz jej lstivě zapřisahá. Ó nač se odpovědět ještě zdráhá? jak jinak v duši své kdys všecko snil: kde jsou ti, které tělem nakrmil, kde apoštolů druž tak srdci drahá! 46 Přec jeden v síni, kde se zástup zhřívá, seď truchlivý a v soudní síň se dívá a z oka hledí, zdá se, lásky strach. Zkvet’ Kristu v tváři sladký úsměv díku: „Tys pravil“ k soudci děl – v témž okamžiku i poslední jej venku odpřisah. 4.
Děs smrti schválil všecky jeho údy, žár studený teď zaplápolal v něm; zdvih’ zraky, černý oblak pod nebem mu zastřel milostivý výhled všudy. Kles’ pohled jeho dolů, kde juž rudý se krve jeho pramen vsákal v zem; jej pozdravila luza pokřikem, byl kratochvílí zlostné jejich nudy. Hled’ v bok, kde lotr visel zasmušilý, jed rouhání ten chrlil proti němu: Nám pomoz, zaslíbený Kristus jsi-li! Kdo roven ještě do bolesti je mu? Ach, nejbolestnější mu ze všech chvil; křik’ „Dokonáno“ – hlavy naklonil! 47

Básně v knize Soli Deo: