Kontemplace I.

Kontemplace I.
Kde jsi, kde jsi, Lásko moje, ozvi se mé touze horečné, jež tě hledá bez úkoje, nejluznější žití mého sne! Kde jsi, kde jsi, moje Štěstí, sladký květe žití na líše? proč mě svedlo bludné scestí, ach, jak hořím k tobě nejspíše! V hloubi moří jsi-li skrytý, lovec perel ponořím se k dnu, v hloubi země poklad jsi ty, kovkop zlata si tě vyzvednu. V slávě východu-li žhoucí kyneš do propastí s ledných hor, touha moje všemohoucí vyzvedne mě prudce nad obzor. 39 Tam-li trůníš v hvězdné dáli, kam se marně týčí lidstva věk, sešli v temno, jež mě halí, bílý svého světla paprslek! Kde jsi? kde jsi? přes hory zní v ruch a bouři všeho vesmíra, ozvi se mé hořké trýzni, zvedni taj mi, jenž tě zastírá! Proboř obzorů všech hráze, za nimiž se sláva tvoje stkví, kde se nevýslovně blaze šiří tvoje bílé království. Nebojím se hrobu děsu, zastřeš-li se hloubkou věčnosti, tam se k tobě vroucně vznesu na perutích nesmrtelnosti! 40