Závět duchů.

Závět duchů.
Vezměte a jezte, toť mé tělo! kdo můž dáti světu ještě víc? jakou láskou tvoje srdce vřelo, než-li bledý ret to mohl říc! Všecko dal jsi, každé okamžení, ňader rozvlněných každý dech; v jeslích slávu svého narození, v poušti, co vykvetlo ve tvých snech. Každý pohled slitování svého, který hořel božským soucitem, když ses skláněl k bídě nemocného, divem obroditi život v něm! Lámal jsi všem chleba svého slova, otvíral’s jim ráje dokořán, navracel’s jim dědictví jich znova, rezséval jsi světlo do všech stran! 27 Každou krůpěj krve tryskající, jež tě halí v ornát z purpuru, každý záchvěv bolu v zřítelnici, jež se zdvihá hořce k azuru. Každou křeč, jíž srdce tvoje mřelo, když jsi shlédl máť svou u kříže, pukající srdce, bledé čelo, tisknoucí se k tobě poblíže. I to srdce, archa Noemova, otevřeno, bok tvůj rozeklán, kolik krve ještě v sobě chová, lije štědře z purpurových bran. Však tvá láska zaplála až v nebe, horečně bil její božský tep; když dal’s všecko, dal jsi na vždy sebe: a své tělo proměnil jsi v chléb... „To tvůj symbol v každém lidském věku, když jsi všecko rozdal, co ti je: chléb se staneš ještě ve člověku, nebes Synu, božský genie!“ 28