Tibi soli!

Tibi soli!
Plesej, duše, v sladkém žáru, tvoje láska, Bůh tu je; pod tajemstvím hmoty tvaru s oltáře se zjevuje. Zázraku ty milování, chvějící se Hostie, žhavé víře neubrání hmota, jež tě zakryje. Září z tebe tolik vděků, slastí tolik vydýchá; kolik srdcí, kolik věků po tobě se navzdychá! Zapaluješ srdce ženy, nítíš lidstva hlubý cit, a pel panen nestřísněný umíš v žáry rozpálit. 24 K sobě táhneš srdce dětská, v rozkoš svého objetí, tebou posvěcena všecka k výsostem se rozletí. A čím mně jsi žíznivému, truchlivému poutníku? z tvého boku dáš a vemu nejsladčí krev ve mžiku. A když lačný k tobě vznesu žebrák z prachu ruce své, tělo božské dáváš v plesu na oltáři, jenž mě zve. A když stíny kol se množí, cítím ve své tvoji dlaň, a když roste cestou hloží, vím to, raní tvoji skráň. Cítím v sladkém roztoužení, jak tvá krása veliká, a má láska v opojení za sebou svět zamyká. 25