Tibi soli!
Plesej, duše, v sladkém žáru,
tvoje láska, Bůh tu je;
pod tajemstvím hmoty tvaru
s oltáře se zjevuje.
Zázraku ty milování,
chvějící se Hostie,
žhavé víře neubrání
hmota, jež tě zakryje.
Září z tebe tolik vděků,
slastí tolik vydýchá;
kolik srdcí, kolik věků
po tobě se navzdychá!
Zapaluješ srdce ženy,
nítíš lidstva hlubý cit,
a pel panen nestřísněný
umíš v žáry rozpálit.
24
K sobě táhneš srdce dětská,
v rozkoš svého objetí,
tebou posvěcena všecka
k výsostem se rozletí.
A čím mně jsi žíznivému,
truchlivému poutníku?
z tvého boku dáš a vemu
nejsladčí krev ve mžiku.
A když lačný k tobě vznesu
žebrák z prachu ruce své,
tělo božské dáváš v plesu
na oltáři, jenž mě zve.
A když stíny kol se množí,
cítím ve své tvoji dlaň,
a když roste cestou hloží,
vím to, raní tvoji skráň.
Cítím v sladkém roztoužení,
jak tvá krása veliká,
a má láska v opojení
za sebou svět zamyká.
25