Spí Jerusalem! V měsíce jen svitu
stín roste paláců a věží, štítů,
jen palem šero chvěje se dál strání
jak andělů sbor, zem jenž vlídně clání.
I píseň, která zněla kdesi v skrytu,
juž umlknula v překypělém citu;
i žebrák opuštěn kdes ve ústraní
své čelo k spánku tiskne v tvrdou dlani.
Na loďce zlaté do věčnosti moře
svou líchu bájnou královna noc oře,
snů stříbro rozsévá kol v ňadra mladá:
tu dechne klid a kouzlem duši jímá,
tam slzy stírá. Vše tak tiše dřímá...
jen Láska věčná bdí! – A číhá zrada!
Skráň horečnou a na tváři své leže
vzdech zdržuje i slzy ve zraku,
tak podoben víc smrti přízraku
a nad ním Bolest, jež svou kořist střeže.
Ach, noc své chvíle pouští bez otěže,
ty letí prudce v půlnoc soumraku;
co anděl prodlévá kdes v oblaku
rty svlažit, v které polibek se vřeže.
Juž čelo v drobné květy propukává,
a každý praménkem se rudým stává,
jak žhavá mince kane dolů v mech.
A z dálky žoldnéřů je slyšet tlupu;
mdlý luceren svit stéká do zástupu:
v něm Jidáš počítá mzdu – v čele všech.
Co může ještě přijít! Smrt je blahá,
kdy zástup nepřátel mu pouze zbyl;
zášť bodá, kam jen zraky obrátil
a velekněz jej lstivě zapřisahá.
Ó nač se odpovědět ještě zdráhá?
jak jinak v duši své kdys všecko snil:
kde jsou ti, které tělem nakrmil,
kde apoštolů druž tak srdci drahá!
Přec jeden v síni, kde se zástup zhřívá,
seď truchlivý a v soudní síň se dívá
a z oka hledí, zdá se, lásky strach.
Zkvet’ Kristu v tváři sladký úsměv díku:
„Tys pravil“ k soudci děl – v témž okamžiku
i poslední jej venku odpřisah.
Děs smrti schválil všecky jeho údy,
žár studený teď zaplápolal v něm;
zdvih’ zraky, černý oblak pod nebem
mu zastřel milostivý výhled všudy.
Kles’ pohled jeho dolů, kde juž rudý
se krve jeho pramen vsákal v zem;
jej pozdravila luza pokřikem,
byl kratochvílí zlostné jejich nudy.
Hled’ v bok, kde lotr visel zasmušilý,
jed rouhání ten chrlil proti němu:
Nám pomoz, zaslíbený Kristus jsi-li!
Kdo roven ještě do bolesti je mu?
Ach, nejbolestnější mu ze všech chvil;
křik’ „Dokonáno“ – hlavy naklonil!