Massabielská plá to jeskyně,
nebeská záře skvoucí je to;
jaké se koříš sladké vidině?
pověz, ó zvěstuj, Bernardetto!
„Zjev luzný, nadpozemské krásy, hle,
a v tváři úsměv něhy plný,
bělostné roucho sněhy napadlé
a k nohám lehounce se vlní.“
„Blankytný vine útlé boky pás
k modlitbě ruce ty jsou spjaté,
růženec sunou, zrno zas a zas,
na nohou kvetou růže zlaté.“
„Důvěrné zraky k nebi zdvižené
jak té, jež přimlouvá se, prosí“...
Dítěte na rtech touha vroucí žhne:
„ó Paní sladká, pověz, kdo jsi?!“
Hlas milostný se nese blahý vzdech,
jak ohlas proroků a písem,
slyš, země! národové, ztajte dech!
„Neposkvrněné Početí jsem!“
K tvým nohám, Neposkvrněná,
své prosby také složím,
neb Ty, jež mdloby lidské zná,
Ty vládneš srdcem Božím.
Tvé každé slovo milostné,
to k němu cestu razí,
když hříšnost naše nepohne,
přístupu nenachází.
Když zdroje slz už vyprahly
a nebe zamčené je,
Tvé prosby všeho dosáhly,
Tys naděj beznaděje!
Kdy nebe v mrak se zahalí
a slunce v tmy se sřítí,
zrak nechce věřit, pravda-li,
Tvá hvězda přece svítí! –
K Tvým nohám, Neposkvrněná,
proto své prosby složím,
neb Ty, jež mdloby lidské zná,
Ty vládneš srdcem Božím!