V JESKYNI MASSABIELSKÉ

Xaver Dvořák

V JESKYNI MASSABIELSKÉ 1
Massabielská plá to jeskyně, nebeská záře skvoucí je to; jaké se koříš sladké vidině? pověz, ó zvěstuj, Bernardetto! „Zjev luzný, nadpozemské krásy, hle, a v tváři úsměv něhy plný, bělostné roucho sněhy napadlé a k nohám lehounce se vlní.“ „Blankytný vine útlé boky pás k modlitbě ruce ty jsou spjaté, růženec sunou, zrno zas a zas, na nohou kvetou růže zlaté.“ „Důvěrné zraky k nebi zdvižené jak té, jež přimlouvá se, prosí“... Dítěte na rtech touha vroucí žhne: „ó Paní sladká, pověz, kdo jsi?!“ Hlas milostný se nese blahý vzdech, jak ohlas proroků a písem, slyš, země! národové, ztajte dech! „Neposkvrněné Početí jsem!“ 58
2
K tvým nohám, Neposkvrněná, své prosby také složím, neb Ty, jež mdloby lidské zná, Ty vládneš srdcem Božím. Tvé každé slovo milostné, to k němu cestu razí, když hříšnost naše nepohne, přístupu nenachází. Když zdroje slz už vyprahly a nebe zamčené je, Tvé prosby všeho dosáhly, Tys naděj beznaděje! Kdy nebe v mrak se zahalí a slunce v tmy se sřítí, zrak nechce věřit, pravda-li, Tvá hvězda přece svítí! – K Tvým nohám, Neposkvrněná, proto své prosby složím, neb Ty, jež mdloby lidské zná, Ty vládneš srdcem Božím! 59