PODZIME, PODZIME!

Xaver Dvořák

PODZIME, PODZIME! 1
Už tvou píseň větry hrají, z holých polí dýchá stesk; mlhy s římsy oblak vlají, že den sotva rozebřesk’. Melancholie v tvé tváři usmívá se skepticky; ať si slunce ještě září, nevrátí žár mladický. Vzpomínky jen přijdou časem, přinesou ti nazpátky jakby květy jiných pásem, co jsi žil, sen, pohádky! To jen chvíle okouzlení zastře obzor na chvíli, za nímž leží rozuzlení, silueta mohyly. – Jednou z rána v dumné chvíli, kam jsi jen svým zrakem stih’, uzříš jako rubáš bílý, v nějž i ty se stulíš – sníh! 21
2
Vlaj podzim si, jen vlaj! chlad jeho milý dá tolik síly dojít až světa kraj. Je klidný lodi běh, šum vlny snivý je konejšivý, neruší v tichých snech. Co život sliboval a co ti nedal, co’s marně hledal, teď přijde čas, bys vzal. Neb život není klam, je naplnění a posléz smění za blaho hořkost nám! – Vlaj podzim si, jen vlaj, nám život kyne, jenž nepomine, a věčnost – není báj!... 22