PODZIME, PODZIME!
1
Už tvou píseň větry hrají,
z holých polí dýchá stesk;
mlhy s římsy oblak vlají,
že den sotva rozebřesk’.
Melancholie v tvé tváři
usmívá se skepticky;
ať si slunce ještě září,
nevrátí žár mladický.
Vzpomínky jen přijdou časem,
přinesou ti nazpátky
jakby květy jiných pásem,
co jsi žil, sen, pohádky!
To jen chvíle okouzlení
zastře obzor na chvíli,
za nímž leží rozuzlení,
silueta mohyly. –
Jednou z rána v dumné chvíli,
kam jsi jen svým zrakem stih’,
uzříš jako rubáš bílý,
v nějž i ty se stulíš – sníh!
21
2
Vlaj podzim si, jen vlaj!
chlad jeho milý
dá tolik síly
dojít až světa kraj.
Je klidný lodi běh,
šum vlny snivý
je konejšivý,
neruší v tichých snech.
Co život sliboval
a co ti nedal,
co’s marně hledal,
teď přijde čas, bys vzal.
Neb život není klam,
je naplnění
a posléz smění
za blaho hořkost nám! –
Vlaj podzim si, jen vlaj,
nám život kyne,
jenž nepomine,
a věčnost – není báj!...
22