Zrcadlení na hlubinách (1936)

Básně, Xaver Dvořák

Diplomatická verze Ediční verze

ZRCADLENÍ NA HLUBINÁCH
[1]
[4] XAVER DVOŘÁK
ZRCADLENÍ NA HLUBINÁCH
BÁSNĚ
PRAHA MDCCCCXXXVI
[5] I
HLAS ZEMĚ
[7]
PROBUZENÍ ZEMĚ
Jde jaro, hnul se led, je nebe úsměv sám a s duše stín se zved’; jde jaro a jde k nám. Strom pučí, strom i keř, skřivan se v azur zdvih’; i ty se zvedneš, věř, kam skřivan nedostih’. Vzduch čist je a křišťál sám, jak víno opojí; ty chvíle sladké znám: růst novou nadějí. Zas cítit mízu hnát do kmene v každou snět, když v duši život zvad’, zas nový rozvíjet! Jde jaro, hnul se led, sám úsměv nebe je i s duše stín se zved’ a klíčí naděje! 9
MÁJ
Dech Boží cítíš, blízko vane jak prvním při stvoření kdys, na Boží slovo svrchované vše vznikat zas jak viděl bys. Zem, dříve pusta, květ je samý, z mlh slunce vstalo jeden jas; zpěv ptáků srdce sladce mámí, proud zurčí, všude život v ráz. A nebe nad hlavou se klene tak ryzí, jak by vzešlo teď, a noci ty jsou ohvězděné, v nich nádherný se měsíc zved’. Sám sebe nepoznáváš ani, co byl jsi včera, nejsi ten, minulost je ti pouhé zdání a sem jak v ráj jsi postaven. Před tebou nový život leží a všecko v tobě touží kvést; neb milost Boží, míza svěží, prolnula tě – jak ratolest! 10
LÉTO
Žhavý žár a země prahne, jak bys viděl na sta úst otevřených, zda se nahne obloha: „Otevř’ se, spusť!“ V tichu, jež kol prostřeno je, hlasy slyš jak mluvit by; šelest klasů, listí to je, jsou to jejich modlitby. K obloze to všechno vzhlíží, spása přijde odtamtud; už se oblak tiše plíží a blesk šlehl, žhavý prut! Vítr zadul do obilí, vášnivější stal se šum; neustává, ještě chvíli, oblak přilne k země rtům! – Vydrž ještě duše zprahlá, vydrž ve svých modlitbách, otevře se nebe znáhla, protrhnou se studně vláh! 11
TICHÝ DÉŠŤ
Padá v pole němá, v listech ani šum; vděčně pije země k bylin kořínkům! Jako tichý oddech po starostech zlých, zasládlo to v plodech a květ, ten se zdvih’. Jak by setřel vrásky s čela přírody, vše je úsměv lásky, plno pohody! Usmívám se spolu, v srdci blaho, klid, musilo v ně dolů také zavlažit! Milosti déšť tichý ráčil se tam snést; teď ty jeho líchy teprv budou kvést! 12
PŠENICE
Pšenice už zlátne, zlátne, kam jen hledíš dokola, pod sluncem, jež se závratné výše žhne a plápolá. Slyšíš praskot, klas to zraje, jak se čistí v ohni kov; šumí, jak van ohýbá je, klanění to beze slov. Skřivánek vzlét’ do blankytu, je to výkřik země spíš v překypění vroucích citů, dojat za ním pohlížíš! Vzpomínka jde duší tvojí, jak by sladký zněl tam hlas: nad tvým polem Kristus stojí, jako kdysi v dávný čas. Hospodář jak zadumaný, svou jenž zval tě pšenicí, vzhlíží bdělý na vše strany: hluchou-li’s či zrající! 13
POŽEHNÁNÍ BOŽÍ 1
Vítězná píseň šumí polem, klas každý v hrdém postoji, a na miliony jich kolem tu řadou v zlaté výstroji! Nic nebyl ten, kdo oral tady, kdo símě tady do brázd sil, kdo přihrnoval zemí řady a potem svým je porosil. Šla jeseň, zima přes ta pole a země tuhla jako hrob; sníh roztál, zas jen brázdy holé, v nich marné známky lidských stop. Tu přešel Bůh zde těmi lady, v úsměvu slunce, v rose vláh, a símě vyklíčilo všady, kam hospodářův zrak jen sáh’! Kdo žehnal tady, porozumí, zrak dojatě se k nebi nes’ – – Vítězná píseň šumí poli, jak hymna Stvořiteli dnes! 14 2
Rodička zem si oddychuje, plod sžatý tiskne k srdci blíž; zářící úsměv v oblaku je, tvář utajenou – nevidíš?! Po těžké hodince své, hle, má a světu vydala svůj plod; v úžasu darů svých je němá a čeká díků doprovod. Pro všechno tady tvorstva plémě svou obět nesla bez výhrad, jež životem je v tvoru, ve mně, a cítíš srdce prudce plát – Rodička zem si oddychuje a plod svůj tiskne k srdci blíž; zářící úsměv v oblaku je, tvář tajemná – ty zatušíš! Neb pole za stůl se ti mění a prostřen je tu celý lán; toť nové chlebů rozmnožení jak v poušti, vína v Kanaan! 15
VĚNEC Z KLASŮ
Zem podřimuje, sen – úrodu dala a jakby v slavný den se usmívala. To símě vrátila, které jí v jaře důvěrně nasila dlaň hospodáře. A nyní s humen zní mlat cepů, stroje; je to dík slavnostní, tedeum to je! Srdce to unáší a zbožně ladí, a cit ten nejdražší jen slza zradí – A ruka vděčná, jež v té chvíli jasu vložila Kristu též v skráň – věnec z klasů! 16
ZÁKON LÁSKY
Oddaně všecko dát, jak zem plod polí, a nic si nenechat, jen život holý! Lidem dá úrodu, ptákům dá klásky; tak všudy, kudy jdu, zní zákon lásky. Zevšad to hymnou zní tak čistou, ryzí; jen ty jsi poslední a je mu cizí! Jen tvoje tvrdá pěst zavře se, bratře, dovedeš pohled snést, na bídu patře! Jen tobě při pláči to v srdci studí; jen tobě nestačí ten zákon všudy! 17
NA ODCHODU LÉTA
Slunce vše se rozplýtvává, „Krásné jsem!“ chce ujistit, „pohádka jsem byla smavá“, vděčnosti chce budit cit. Co nám dalo žhavých květů, ovoce nám vrší klín, a co krásných snů a vznětů vdechlo srdce do hlubin! Zahořely jeřabiny korálů jak vzácný skvost, po stráni a na skaliny vřesu dalo ještě vzrost’. Dojímá nás při loučení, když se rozhlížíme kol: jak ta jeseň všecko změní! předtuchy tě zmrazí bol. Co tu vidíš krásy jatě, všecko skosí zimy chlad a mráz; láska Boží ta tě nepřestane nikdy hřát! 18
ORÁČ
Tvrdá je ta země, tvrdá, pluh ji sotva zkrojí; něma, násilím jež zhrdá, stále jsme spol v boji. Nepoddá se síle lehce, pot ať řine s čela; nerozumí, nechce, nechce, úhorem by chtěla! Vyrazí mi kleče z dlaní, nasazuji znova; těžká je, říc’ nelze ani, práce oráčova! Však když vyraší to v klasy, zašumí to poli, jako velepísně hlasy vděčně oráčovi. Jak to srdce, když se vzpírá nebes Hospodáři, když pak vzejde žatva širá, ó jak vděkem září! 19
SMUTEK PODJESENĚ
Šerý stín se míhá krajem, vlečku plouží za sebou; do lesů se ztrácí tmou, všechno tichne tuchy tajem. Každý strom chví do vrcholu, listí zakroužilo hned a pak kanulo v zem zpět, jako slza kane v bolu. Nebe jako zakouřené z ohňů pastvin dál a blíž, na všem smutku jakby tíž – je to smutek podjeseně. Z polí jen zní píseň plesná, sedlák oře pro ozim, zpívá těm svým nadějím, však zas přijde žeň a vesna! „Přijde!“ mluví do srdce mi hlasná píseň sedláka; nad hlavou jdou oblaka – a mír sladký přistřel zemi! 20
PODZIME, PODZIME! 1
Už tvou píseň větry hrají, z holých polí dýchá stesk; mlhy s římsy oblak vlají, že den sotva rozebřesk’. Melancholie v tvé tváři usmívá se skepticky; ať si slunce ještě září, nevrátí žár mladický. Vzpomínky jen přijdou časem, přinesou ti nazpátky jakby květy jiných pásem, co jsi žil, sen, pohádky! To jen chvíle okouzlení zastře obzor na chvíli, za nímž leží rozuzlení, silueta mohyly. – Jednou z rána v dumné chvíli, kam jsi jen svým zrakem stih’, uzříš jako rubáš bílý, v nějž i ty se stulíš – sníh! 21 2
Vlaj podzim si, jen vlaj! chlad jeho milý dá tolik síly dojít až světa kraj. Je klidný lodi běh, šum vlny snivý je konejšivý, neruší v tichých snech. Co život sliboval a co ti nedal, co’s marně hledal, teď přijde čas, bys vzal. Neb život není klam, je naplnění a posléz smění za blaho hořkost nám! – Vlaj podzim si, jen vlaj, nám život kyne, jenž nepomine, a věčnost – není báj!... 22
SNÍH
Tiše padá, tiše, tiše, jako květy na rov čís, dlaň je vidět, oblak s výše, dojat v srdci, netušíš?! Jak by vinul do rubáše bílého kdos mrtvé vděk; slunce vyplakané, zdá se, jak by tisklo polibek. Mlhy z lesů ven se tlačí jako sbory truchlících; cosi vzlyklo jako v pláči, to se v tobě smutek zdvih’?! Vzpomínka to v chvíli této zvedla se ti v mysli snad na máj vábný, bujné léto, intimních chvil na půvab?! – Tiše padá, tiše, tiše, jako květy na rov čís; zde je konec tvojí pýše, smrtelný neb – také ty’s! 23
VZKŘÍŠENÍ
Žádný zázrak, zákon žití! smrt ať, ale žádný zmar! jen tak život můž’ být dar Otce s nebes, srdce cítí. Tolik krásy tebe kolem a ty sám jsi nad zázrak, přes zlo tolik lásky pak, buďsibuď si soucitem či bolem. Svět sám krásy vzácné dílo, jež se pro zmar nestvoří, zniklo-li, zas zahoří větší v slávě, nežli bylo. Vše zas bude, jen že krasší, nepomine z toho nic, nesmrtelné o to víc, lásky pak, co srdce snáší – Ať si jinak soudí kteří, takové jen vzkříšení, hodné Boha, srdce sní v podvečeru, když se šeří!... 24
II
INSPIRACE PÍSEM
[25]
ADVENT 1
To je lidstva svatá tucha, že se naplňuje sen, početí že přijde z Ducha, po noci že přijde den! Jitřenka už září, vizte, v nebesklonu lilije v archanděla dlani čisté ku pozdravu Marie! Nebe rdí se po obzoru jako věnce družiček, panen nebeského dvoru, bílé stráže jesliček. „Staň se!“ jen to slovo skane s Mariiných čistých úst, slyš ty dithyramby slavné do vesmíru bouří růst! – Zasníváš se v dětská léta, jako tehdy jme tě slast a v to „Magnificat“ světa slyšíš i svůj hlas se třást!... 27 2
To je nebe otevřené za věky zas poprvé, schodiště jak rozprostřené červánky žhnou do krve. Boží Syn tu sestupuje, milostný a sama zář; tělo Mariino je mu nejprvnější za oltář! To je první proměnění dřív než v úběl Hostie, divuplné okamžení, hostij’ – srdce Marie! Kolem ctností drahokamy, nejskvostnějších perel lem, rozzářené lásky plamy, za monstrance diadém! – Ztracený ráj nám se vrací, mezi námi Bůh je, hle! v roztoužení k adoraci mezi nás jdou andělé!... 28
Z NEBE POSEL VYCHÁZÍ...
Ten sladký zvuk vám v hruď se smek’, cítíte na své tváři dech vlahý dávných vzpomínek, planoucích v svatozáři. Žijete svoji minulost a dětství vám se vrací, jako když přijde milý host, dnů šeď se z nitra ztrácí. A přijdou teskné rozpaky, byli jsme my táž bytost? tehdy jsme rostli v oblaky a dnes? i jme nás lítost! Pod střechu jak by rodinnou jsme přišli z dálky, zdá se, a nacházíme mladost svou v její naivní kráse. Tu chytne nás to za srdce, proč v dál jsme zašli vlastně? a vyznáváme přetrpce, jen zde jsme žili šťastně! 29
ECHO VÁNOC.
„Hajej a nynej!“ zní to zvšad, kocháš se ve snech, dětství své cítíš vracovat, sám ležíš v jeslech! Ty známé tahy, sladký hlas, to usmívání; neshladil v tobě posud čas tvé vzpomínání! Ty ruce svaté a ten klín zas tebe svádí; vykouzlit chtěl bys ze hlubin ten zázrak mládí! Zavíráš zraky, zadržet chtěl bys jen chvíli ten obraz dávných, zašlých let líbezný, milý! – „Hajej a nynej!“ bez konce zní to dál písní... Kdy se to, Bože, dokonce přec jednou vysní?! 30
VÁNOČNÍ PÍSNĚ
Ó zněte, zněte, sladké melodie, ozvěno dětství, snivých zkazek hlas, jimižto člověk vždy zas znova žije blažený sen, jenž v probuzení zhas’. Dech vůně lilií z vás kouzlem vane, jenž hojí rány, jež čas zasadil, a křísí zas, co bylo oplakané, a loudí úsměv, umlčuje kvil. Svou hebkou dlaní hladí skráň nám snění a melodií kolébavek zní; jerišská růže, rozkvete, co není, co pochoval jsi s písní pohřební. Tvůj soumrak vrací se ti do svítání, v červánků růžích koupe se tvůj sen; rozvilo všecko, co hrob dávno schrání, a z hoře dávného jsi vykoupen. Dar vánoční to božské poesie, jež vrací se ti znovu rok co rok; chtěl bys ji zadržeti, touhou nyje, a nemáš sil ni vzlyknout: „Zvolni krok!“ 31
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA
Vánoce! vánoce! bodne to u srdce, hlava se nakloní, vzpomínkou zazvoní. Zjevy dva drahé tak, laskavý dvojí zrak, ruce dvě, ty víš čí, prostřené v náručí. Kde tvá skráň ležela, srdce jak anděla hřmělo tam vroucí tluk, jež ztiší tisíc muk! Vánoce! to ví Bůh, blažený byl to kruh, stromeček zelený a stolek prostřený. A my jsme věřili, sladké té ve chvíli ze svatých jesliček žehná nám Ježíšek! – 32 Vánoce! vánoce! bodne to u srdce, není, jak bývalo, jak by se stmívalo. S Ježíškem co vy tam, na zemi já tu sám; v srdci, ach, to je tíž, jesle ne, to je kříž!... 33
DOBRÉMU PASTÝŘI!
Stáj jsi zvolil za střechu svou rodnou, pravý pastýř svojich stád zapřel jsi svůj majestát, sdílet neměl jsi ji za nehodnou. Líbezné jak matky nemluvňátko sstoupil’s z lůna mezi ně, jim že chtěl’s žít jedině, pro ně jednou sám být za jehňátko! Za jehňátko na jich vykoupení nevýslovnou obětí; za to, hle, se lichotí, něhy důvěrnost v tom lichocení. Dobrý pastýř že’s, jak cítily by: na dobré že pastvy hod povedeš je podle vod, lehat budou v stín tvé u koliby. A že budeš sám jich pastvou sladkou, pro věčnost jež živí je ve zázraku Hostie, v jesličky se dáváš vložit Matkou! 34
V POSTĚ
V oblaku fialovém bílý kříž! ty nevíš: hrozí? slibuje? zrak vlhne, když se zahledíš, i porozumíš: miluje! V tom reji světa, v lidstva mumraji, kde divoce se pění vír, v tom nepokoji, jímž schneš potají, on dechne líbezně: „Jsem mír!“ Když přistupuješ, on jde před tebou, jak vábil by tě, úsměv: „Pojď!“ povrhni světem, vítěz nad sebou, v příboji vln jsem archa, loď!“ „Na křídlech ramen kříže jako pták, – to mou jest lásky úlohou – já k výsostem tě vznesu do oblak, až zem se zbortí pod nohou!“ – V oblaku fialovém bílý kříž! jak vroucí náruč rozpnut je; zrak vlhne, pro koho? ty víš a srdce? to jej miluje! 35
PASSIO
Přichází doba, pod křížem se stul, nad tebou Ježíš dlaně rozvinul, srdce je otevřené zcela nachově do mramoru těla. Krůpěje táhlé kanou dech co dech, déšť splývá srdcí po všech úhorech pro vše, co leželo tu ladem, by vzešlo žatvou nebo sadem. By skály zdrobily se v sypkost hlín a hojnosti svůj otevřely klín, co bylo jalové v svém zrodu, by neslo sladkou tíži plodů. By požehnání divem nesla zem, by kvetla radostí i pokojem a vroucí rozpjetí dvou dlaní by bylo duhou požehnání! – Ó buďte pozdraveny, předrahé vy dlaně, žertvo viny neblahé, nad zemí duhou v hrůzy děse symbolem míru zvedejte se! 36
V BOŽÍM HROBĚ
Ne, neumřel, je to jen smrti sen; je liliově bledé tělo, jak těch, kdo není světem poskvrněn, jen z ran jak by se rdělo. Sen krásný jde tou hlavou ležící: svůj triumf vidí v dálce věků, ten život nový, z něho rašící, jak v přírodě, tak ve člověku. Mír slavný vane světa oblastí, do srdce člověka dchne sladký; neb, jenž byl vyhnancem a bez vlasti, zas cestu našel v ráj svůj zpátky! I vody potopy už opadly a duha plane nad vodami; stín, mizí už, co bylo přízrak zlý, červánky vzešly, Bůh je s námi! Na liliovém těle stigmat pět, vítězné znamení všech, zkvétá, na moři pokojném jak dílů pět obrozeného všeho světa! 37
ŽÍZNÍM!
Zříš prahnoucí ta božská ústa? a cítíš sálat od nich žár? jak touha po duších vnitř vzrůstá, k nim sklání se jak nad pohár! Jak skálu pramen prolomuje i jeho otvírá mu bok; studánka! živý pramen tu je, by světem splýval jeho tok. V kalichy oltářů on řine, jej nevyprahne žádný žeh a v stepi poutníkům on kyne, být rosou na vadnoucích rtech. A v duše hlubinách se mění na mízu, oživuje dřeň; jak Vesny je to probuzení a život nový – ne už sen! Slyš jeho hlas, ó sladké steny, proniká hlubiny tvé skrz; bok jeho zve tě otevřený jak matky obnažený prs! 38
„DOKONÁNO JEST!“
Měsíčná noc nad zemí se klene, na Golgotě stromem pne se kříž, za korunu nebe ohvězděné; Ježíši, ó spáso, tvoje říš? Pokoj blahoslaven vešel na zem, vina ustoupila jako stín; života strom jak by rozkvet’ rázem, do hvězd, navštívil zem Hospodin, aby obcoval zas se svým lidem; kletba rozlomena, pouta kruh, a zem oddychuje blahým klidem, odpočívá, splacen starý dluh. Pod povrchem nový život raší, nový ráj se připravuje vzjít, cenou vykoupení o co dražší, než byl první kdysi, blahý cit! – Poslední akt podobenství je to, ztracený se navracuje syn; Otec vyšel vstříc mu v chvíli této, pod tím křížem čeká, prostřen klín! 39
PRVOTNÍ MŠE
Loď s drahým nákladem jest její klín, svět zmiz’ jí s očí, nebe, zem, a sen, jejž žila v něm, mrtev jak její Syn. Jsou struny strhané, ret nekvílí a srdce od žalu jen žhne jak dary zápalné než v prach se rozptýlí. Jak vlny ve vodách plá v slzách zrak, perlami visí na řasách, půlnoci rosa v tmách tak padá od oblak. Jest oltář náručí, Syn obětí – větší-li vzdána Bohu čí?! – jej nebi poroučí v přehořkém objetí! 40
GESTO KŘÍŽE
Konec božské tragedie, vykoupen je viny dluh, Vykupitel vstal a žije, zlomen otroctví je kruh. Nemá už své hrůzy prvé kříž, když tělo zmizelo, jeho rány, proudy krve, trní, svité na čelo! Mračná nebes draperie nad Golgotou zjasněla, nahý kříž jen vzpřímený je, vetknut hory do čela. Září věky, tisícletí, neotřesen, bez hnutí; miliony zraků hledí k němu v němém pohnutí. Poslední on nese gesto, božských ramen rozpětí; jeho blahověst nám jest to: rozprostřené objetí! 41
VELKONOČNÍ JITRO
Jenom ještě okamžení, jen co svitne úsvit denní, co by luny oblouk znik’, touho, ještě okamžik! Jen co rosa chytne září jako svíce na oltáři, jen co zanotuje ples ptactvo: „ejhle, Velekněz!“ Rozevře se hrobu země, rozhoupá se srdce ve mně jako velkonoční zvon, najde nejsladší svůj tón! Nebe, země, co má hlasy, v jeden hymnus světa spásy, v jednu splyne epopej, slavit tisícletý děj! – Velkonoce! v chaos světa jak zní epopej ta, umlká v ní válek shon – prostřed nás, hle, stojí On!... 42
ALLELUJA, ALLELUJA!
Slavnostně zní to a jak s výše, oblaka jsou to? andělé? ten hymnus opojivě dýše a v tajemném jak pocele. Po noci dne jak rozzáření se tobě prosvětluje hruď, po slzách stopy v zraku není, duhově září odtamtud. Je žal jak s hrobu odvalený náhrobní kámen s pečetí; ovily růže jeho stěny v nového žití početí. Jak z komnaty by vyšel ženich k zásnubám svatým s dušemi a člověk v nových pokoleních se obnovuje na zemi. – Velikonoce, divů taji, v tvých allelují rozhlase se hloubky lásky otvírají, v chléb změněna, jež rozdá se!... 43
NANEBEVSTOUPENÍ
Od země zdvih’ se, do oblaků mizel, u konce byla luzná pohádka; co zbylo, vzpomínka jen přesladká, dvojnásob doleh’ žití těžký svízel. A touha teskná, jež se nesla za ním, v oblacích ztrácela se jako pták a zraky zaslzené nejinak, co tělo zmíralo tím vroucím přáním. Až zmizel za oblaku skvoucí clonou, jak v záři úsvitu by mizel sen a za ním, střízliv, přicházel by den, v němž naděje se ztrácejí a tonou! Jsou oblaka už za ním uzavřena, pohasla záře, zakřik’ všední ruch a naplňoval svojí vřavou vzduch a stíral sladkost předrahého jména. – Však mysli jejich silnější jsou více a navždycky už zakotvily v něm, tvář vznícenou, jak květy za sluncem, z údolí slz dál za ním vznášejíce. 44
MYSTICKÝ PTÁK
Božský Duchu, snes se, snes, bouře, plamen, oheň dnes! zatřes světy všemi, zatřes zemí! Zapal lidstva suchopár, nechať vzplane zase žár, hoří mučeníci, ať je svící! Ať jsou jeden hymnus tvůj, k nebi hřmi a vystupuj! trůn tvůj, to buď země, ve všech, ve mně! Obrať v popel, co je hřích, zběl nás milostí jak sníh, pro věčnost co světí, stigma dětí! Božský Duchu, snes se, snes, bouře, plamen, oheň dnes, duše hlubinami, zatřes námi! 45
TROJJEDINÝ
Tajemný, jenž v nepřístupném světle skrýváš se nám nevýslovný, z milionů kdo ti rovný? adoruje tebe celý svět, hle! Na kolenou, kdo jsou tvými tvory, zrakům, mysli vytržení postihnout tě možno není, živý trůn tvůj andělské jsou sbory. Věky to jsou jenom taje, clony, závoje jsou tvojí krásy, které s tváře odkládáš si, blíže se nám věků miliony! K poslednímu lásky okamžení, kdy se předmět blaženosti pro věky a do věčnosti zjevíš vyvoleným k opojení! Jako Otec tvorstva světa všeho, jako Syn a spásy pramen, jako Duch a lásky plamen v hymnách slaven tvorstva vzníceného! 46
VE JMÉNU OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO!
Poprvé tys mou ruku, matko, vedla, s tebou jsem říkal slovo za slovem; vzpomínka na to lety nevybledla a dosud ještě svítí v srdci mém. Tisíckrát potom znamenal jsem znovu své čelo, rety i svou vroucí hruď; zázračný za amulet ta je chová v života osudech až doposud. Bylo to válečné jak moje heslo, jež vojín křikne hrdě do bitev, v bouři to bylo lodi mojí veslo, když beznadějí stydla ve mně krev! Byla to modlitba má ve běd znoji, bolesti důvěrný jak doprovod, bylo to díkuvzdání duše mojí a v míru utěšení sladký hod! Bylo to s tebou, matko, rozloučení v bolestné chvíli kdysi naposled; bude to slední moje pozdravení, až budu jednou zem sám opouštět! 47
SVÁTOST
Myslíš na svůj život zpátky, jak bys v deníku svém čet’, není to však pocit sladký, co se vrací na pamět! Dobrého míň, zlého více, jak to napsal život sem; při mnohém ti hoří líce, ty čteš řádek za řádkem. Psáno je to pevným tahem, jako ryto pro věčnost, setřel bys to rád tak šmahem, za sebou strh’ jako most! Vina na tě z toho civí jako svědek cynický, jako nepřítel tvůj mstivý, nepodplatný na vždycky! – A přec jedna naděj svítá do smutku sem života: do liljí jíž vina zmyta, jedna svátost – jenom ta! 48
KŘÍŽ
To je rukou rozpjetí, to znak modlitby je, která z hloubi vyvře ti, kterou duše žije! To jsou křídel peruti, jež ti z duše raší, jež tě zvednou v pohnutí v jiný svět a blažší. To je drahocenný stůl, hostinu jenž strojí; kdo by se tu nepohnul? každou touhu zkojí! Spasná naše loď to je, veze do přístavu, do země nás pokoje přes vln bouř a vřavu! To je Boha soudný trůn, kde nás bude v lkání soudit dle vin věčných run v lásky – slitování! 49
III
ECHO TRADICE
[51]
IMMACULATA
Neposkvrněné Početí jsem a v lásce Boží kořením; jak ve vodách květ v hloubi Písem se odrážím a tiše sním. Já vypučela z přislíbení pod stromem rajským z Božích úst, jak kořen nových pokolení kmen mystický jsem počla růst! Je plíseň hřích a načemkolina čemkoli, co vzešlo hnilý Evin plod; na onom dřevu kříže to-li narouben není můj tu rod?! Panici, panny mého keře zda nejsou růže bělostné? rod světců svatosti pel béře z mých závojů tu v znoji dne! Však obraz nejvěrnější z všeho, jenž sladkostí vás opije, z tajemství neposkvrněného plod můj, je bílá Hostie! 53
PIETAS
Ty oči vypravují pohádky dávných let, sny sladké přičarují a jejich kouzlo zpět! By bolest byla větší, by rostl její žal, když přítomnost jí svědčí, že dnešek všecko vzal! Co bylo její štěstí, co její dnů jas byl; co mohlo ještě kvésti, co hněv jí utratil. Ty rány rudé v těle, to kruté dějiště, té lásky jeho vřelé vyhaslé ohniště! Ach, cítí, jak se ryjí jí v tělo, v ňadra ta a v těle jejím žijí jak první stigmata! 54
MARIA „VÍTĚZNÁ“
Slzy už v tváři dořinuly, úsměvu vzkveť v ní červánek; neb ten, jenž se jí v náruč tulí, je sama zář a krásy vděk. Kde byla rána, nach je skvoucí, kde trn byl, aureola je, a bok je jako výheň žhoucí, co tělo květ je lilie. Ret opět usmívá se sladce, řeč jeho jak je líbezná; ó jak je „Dolorose – matce“, teď jak se cítí „Vítězná“! Jak bezpečna je po bolesti mateřská její naděje, tak cítit, všecko její štěstí že navždy nesmrtelné je! A srdce její, zvyklé vzlykat, když v Synu ztrácelo už vše, ach, v jaké asi „Magnifikat“ zplesalo v loktech Ježíše! 55
MÁJOVÁ POHÁDKA
Ty chvíle jsou jak z jiných světů, jich ohlas pouhý, zjevení, lom paprsků v sférickém letu, tajemné zazrcadlení. Tak žijem měsíc jiným žitím, jež není světa z tohoto; sen stal se skutečností, cítím, a v srdce rájem dýchlo to. Ach, rozkládá se přece kdesi ten čarovného kouzla svět, o němžto sny tu předeme si a touhám dáme řeřavět?! Hle, na chvíli se snesl k zemi, ji proměňuje na div v ráz a naplňuje ilusemi: nebe se sneslo mezi nás! Madonna sladká zjevuje se v sny blahé srdce konejší; je vůně, záře, zpěvy, ples je, co bylo život vezdejší! 56
MĚSÍC
Stříbrné tajemství něhy, nebe, zem, jeden je ples, věčna že převýší břehy: to je ten svátek, ten dnes! Z Hvězdy že slunce nám vzešlo, do temnot zasvítil Sen; těžké jho s člověka přešlo, bolesti, vyhnanství sten! Panenské mateřství, dive! toužené po tisíc let; slyšíš ty výkřiky tklivé, v nichžto se rozplývá svět?! Starý věk mizí jak v mlze, nový co prodechnul hruď; s očí svých setři už slze, ó srdce, naději vzbuď! Prut Jesse vyrazil v kmeni, nebe, zem jeden je ples; měsíc, hle, v stříbrném chvění Marii pod nohy kles’! 57
V JESKYNI MASSABIELSKÉ 1
Massabielská plá to jeskyně, nebeská záře skvoucí je to; jaké se koříš sladké vidině? pověz, ó zvěstuj, Bernardetto! „Zjev luzný, nadpozemské krásy, hle, a v tváři úsměv něhy plný, bělostné roucho sněhy napadlé a k nohám lehounce se vlní.“ „Blankytný vine útlé boky pás k modlitbě ruce ty jsou spjaté, růženec sunou, zrno zas a zas, na nohou kvetou růže zlaté.“ „Důvěrné zraky k nebi zdvižené jak té, jež přimlouvá se, prosí“... Dítěte na rtech touha vroucí žhne: „ó Paní sladká, pověz, kdo jsi?!“ Hlas milostný se nese blahý vzdech, jak ohlas proroků a písem, slyš, země! národové, ztajte dech! „Neposkvrněné Početí jsem!“ 58 2
K tvým nohám, Neposkvrněná, své prosby také složím, neb Ty, jež mdloby lidské zná, Ty vládneš srdcem Božím. Tvé každé slovo milostné, to k němu cestu razí, když hříšnost naše nepohne, přístupu nenachází. Když zdroje slz už vyprahly a nebe zamčené je, Tvé prosby všeho dosáhly, Tys naděj beznaděje! Kdy nebe v mrak se zahalí a slunce v tmy se sřítí, zrak nechce věřit, pravda-li, Tvá hvězda přece svítí! – K Tvým nohám, Neposkvrněná, proto své prosby složím, neb Ty, jež mdloby lidské zná, Ty vládneš srdcem Božím! 59
„REGINA COELI – ANCILLA DOMINI!“
Čtu ten nápis znovu, znovu nad obrazem Marie; nelze říc’ to ani slovu, co tu sladké krásy je! Něžný sklon té luzné hlavy, snivé oči sklopené, obličej tak dětsky smavý, útlá dlaň se k dlani pne. Andělské to tílko děví halí roucho padlý sníh; co tu kouzla jen se jeví, cit tvůj všechen zjih’. Kol postavy svatozáře vlní se jak do věnce, jako skví tam od oltáře vystavená monstrance! V blahé lásky rozkochání v cit se duše rozlila; co víc uctít, nevíš ani: Regina? či Ancilla?! 60
MARIA V UMĚNÍ
Tvoje krása odjakživa vábila vše umění, kouzelná a čarotklivá – odlesk Boha plane v ní! Malíř zachytá tvé tahy, lepý půvab, krásy dar; sochař údů tvých lad vlahý, panny útlý těla tvar. Hudebník v zvuk harmonický rozpřádá tvé něhy cit; však jen básník v sen svůj vždycky duše čar zná zachytit: sladkou, tklivou duši z všeho, jak jen kvetla v Boha snech, vydechnutou ústy jeho, jak ji rajské Evě vdech’! – Kdo však stih’ ji v kráse celé, takou vkouzlil v Uměn kruh? Kdo shléd’ taj té krásy smělé? jenom tvůrce sám – jen Bůh!... 61
V STÍNU SMRTI!
Kvetoucí záhony jsou dnes ty hroby, jak úsměv znavený je každý rov; jsou těch, kdo spí tu, tváře bez podoby jak píseň tesklivá, však beze slov. O kříž se opírají ve svém snění a v klíně spočívají ruce mdlé; neslyšně jdou tu času zavlnění, cypřiše naklánějí k mohyle. Sen dlouhý, nekonečný na jich víčka s těch větví roní se jim hebounce; jim zdá se, že je náruč měkká hýčká, tak sladce je jim a tak lehounce. A sní tu o budoucím probuzení, o slávě příští jednou toho dne a ve snu jejich trudu bázně není, jen naděj sladká, jíž nic nepohne. – Vy živí, nerušte jich snů svým lkáním, modlitbu spněte k jejich nadějím: je Bohem více Bůh svým slitováním, než soudu svého věčným prokletím! 62
TAJEMSTVÍ ZEMĚ
Chléb bílý ve monstrance svatozáři to nebeského Krále skromný byt, oň nebe se zemí se v touze sváří, však zvolil mezi námi stan svůj mít. Nás vykoupil své duše drahou cenou, jsme jeho slavná trofej vítěze; až s hrobů kamenné se desky zvednou, chce s námi slavit triumf posléze. Až do té chvíle s námi být chce sdílný, sloup Israelův před námi se nést a v poušti života chce neomylný nás bezpečně vést ve bludišti cest. Chce mannou být nám s nebe sstupující a pokrmem být pro tajemný Hod; chce žízni zázračnou být za studnici, bok skály za pramen být živých vod! Ó zvoňte zvonky, zvony strmých věží, i ňader rozhoupaných srdce ples; ať v cesty jeho lilije mu sněží a růže purpur prostírají dnes! 63
VĚNEČEK BOŽÍTĚLOVÝ
Věneček z pomněnek si nesu; ta slavnost vždy mi vyvolá vzpomínku sladkou, plnou plesu a srdce rázem vzplápolá. Je všecko v něm, co bylo kdysi, ta víra, láska, naděje, zpěvy se spolu s květy mísí; přesladký svátek duší je! A je to jako zasnoubení pro zem i věčné pro nebe a jiného už pro tě není, dva ohně, slité do sebe! Jak rozloučit ten dvojí plamen, když jeden druhým pohlcen? jak vyvinout se z těchto ramen, kam jsi byl vroucně uchvácen! – Věneček z pomněnek – jak ti je? líbezná chvíle nejsladší! prstýnkem snubním ruku vije, však kol duše se otáčí! – – 64
PATRON ZEMĚ
Praha přichází dnes k tobě, s korouhvemi nad hlavami, v podvečerní tiché době v bílé záři pod hvězdami. Intimní je tak ta chvíle, jak by cosi ožívalo; dávné vzpomínky a milé, co už umříti se zdálo. Ne, to byla jenom maska, na chvilku se zarouhala; s hanbou zmizela a láska horoucnější jen se vzňala. Zas nám záříš s toho mostu, bdělá stráže naší Vlasti, připomínáš minulost tu – kdo z nás přejde bez účasti?! Dole Vltava proud žene, u nohou ti hymny pěje – svobodě své navrácené pokolení vděčné – zde je!... 65
DEN MILOSTI
Mřížové okno, za ním vzdech, okovy s rukou visí; jen slzy svoje proudit nech, tak drahé jsou ty rysy! Ty znáš je, hladily tvou skráň ty ruce v sebe spjaté; ó sladký čas! co dal bys zaň, za štěstí vrchovaté! Ta krutá pouta rozbít moc’, v pocelech zkrušit žhavých a v jasný změnit den tu noc v žaláře stínech tmavých! Ty slzy v očích vysušit a vrátit úsměv tváři, a jak by chtěl tvůj něhy cit, skráň ovít svatozáří. – Slyš! modlitby jak kladiva v okovy, žalář buší; je slavný den dnes hřbitova – omilostněných duší! 66
MATKA MATEK – CÍRKEV
Jak jen na tě nevzpomenout dnes, nerozjihnout v lásky žáru, nevzpomenout tvého daru, tvého mateřství, ach, kde je mez! Miliony odnosila’s nás pod svým srdcem v tisícletí, mlékem kojila’s nás děti, na svých loktech, matka, chovala’s. Kolik ran tvé srdce zbodlo jen, když se vršil mučeníky mateřský klín a v hruď dýky bořily se srdce do kořen! Vavřínů co svilo skráním tvým, když tvé oslavené děti stoupaly v svém vnebevzetí, aby koruny směnily s ním! Dnes se k tobě vinou s něhou něh, srdce přetéká nám city; nejvzácnější Matka jsi ty po Marii v lásky obětech! 67
IV
ŠEPOT NITRA
[69]
NOKTURNO
Spí radost, dřímá také žal, tma visí s oblak dolů; svém anděl po úkolu snu křídla nad svět rozepjal. Je chvíle čisté modlitby; ty cítíš růst ji v duši, neb nic jí neporuší, vzdor pýchy, ani pochyby. Až cit tě náhle překoná, spne ruce tvoje dětsky; vyříkáš zase všecky, z mladosti jež tvé srdce zná! Jak tě to s žitím smiřuje, mateřskou rukou hladí, uštknutí léčí hadí, že v posled blahoslavíš je! – Ó noci těšitelko ty, co sejmeš s duše tíže a jak nás k tobě víže los našich hrobů temnoty!... 71
TVÁ META
Tvůj cíl se kdesi v dálce tratí jak hvězda skrytá v oblacích, den jižto tady zakrývá ti a do výsosti nebes zdvih’. Jist nejsi, nesejdeš-li s cesty, tvůj nesřítí se někde krok, neb propasti jsou kolem, věz ty, jak číhaly by na úskok. Co vzdechů uklouzne tvé hrudi, jak vzduch se perlí z hloubi vod, a úzkost duši tvoji studí v tvých pochybnostech mimochod. Jak slepý slunce na své ruce jen cítíš milost v duši hřát a vždy se vracíš ve své muce zpět, byť jsi sešel tisíckrát. Až v tiché hrůze smrti meta se zjeví tobě luzná sléz, jak za noci když nebe zkvétá, majestát, v nějž se oděješ! 72
PŘÍRODA A DUCH
Hle, léto kolem už je v odkvétání a žhavé barvy jeho vybledly, povadlé květy vítr stezkou shání a pošlapané kdesi v koutě tlí. I sady vůkol zvolna zesmutněly, jak cítily by příchod jeseně, a listy žloutnou, jak by šedivěly, než spadnou jak vlas s hlavy temene. Co duch je věčně mlád a věčně jarý a času se ho nedotýká spád, neb stejně projde jeseňmi jak jary, vždy hotov kvést, však nikdy uvadat. Tam jeseň nikdy nestřídá se s létem a duch tvůj mlád je vždy a bez vrásek; svět jeho rozdílným jest pro něj světem, je plný tajemství a otázek. Ať chátrá tělo zde si řádem světa, ať spadá plášť jak Eliášův v sléz, za tebou tmí se země siluetta, před tebou v květu ráj však, věčné dnes! 73
DVA PORTRÉTY
Zas vracejí mi moje mládí, zas cítím kouzla jeho dech, jenž mazlivě mou hlavu hladí, zpět obrátiv mých roků běh. Věk ztratil smutku svého tíži, jak máj když zpět se navrací; kde jaký sežloutlý list shlíží, je novým pukem vyvrací. Ni stopy po zlém listopadu a po jeseně divadle, jak zázrakem tvář změnil sadu, kde řádil zimy mráz tak zle. Obloha blankyt vyhlazený, strom a keř, hle, jsou jeden květ, zlý sen byl podzim, byl a není, i motýl, úsměv na rty slét’. Jsem zase mlád, ach, cítím živě, a city mé jsou strdí něh; rty šeptají ta jména tklivě, jež miloval jsem nejvíc z všech. 74 Ó matko, otče, vaše dítě, nic nad to necením si víc; jak toužil jsem už dlouho skrytě vám slova lásky opět říc’! 75
KDYŽ ROSTOU V SRDCI LILIJE!
Svět nemá nad tebou už moci, ni bolest, ani nenávist; dni jasné jsou a tiché noci a boj je u konce – jsi jist! Hle, vlny lehounce se čeří a loď tvá klouže bezpečně; je blízko přístav – srdce věří – a bližší nežli západ dne! Co může porušit tvé štěstí, co skřížit můž’ tvé lodi běh? nad tebou s míru ratolestí se holubice snáší, spěch! V hlubinách tone minulosti, co bylo štěstí tvého stín; a co dnes srdce tvoje hostí, je vykoupeno ze svých vin! Tvé nitro v ráj se divem mění, kde Kristus s nebe hostem je; ó kouzlo božské, čisté snění, když rostou v srdci lilije! 76
PANENKA
Má zvláštní krásu její zjev a v ruchu dne jak vyjímá se; je dětsky spanilá, tvář mléko, krev, cos nadzemského má v své kráse. Když ulicí jde, vznášet se ti zdá, perutě skryté od andělů, ty mníš, co chvíli vznese-li se, zda, tak plna nebeského pelu. V očích jak by se blankyt odrážel, tak září od vnitř vytržení, co na rtech jak by květ jí vyrážel, květ přesladkého okouzlení. Je tělo její jak stvol lilije, jenž štíhlý je a bez úhony; ač všecka plna krásy, něhy je, však sama nemá zdání o ní! Když v přijímání vzhoří její duch, tu jako by se obraz zcelil: jas obestře ji celou, jak by Bůh v ni sám teď svátostně se vtělil! 77
CANTATE...!
Ty jasné hlasy, křišťálově čisté a zanícené jako plameny se vyrovnají chórům tvým, ó Kriste, jak výšek odražené ozvěny. Hruď opojí a srdce okouzlují, a tvoji bolest sladce konejší v sen jako při vanutí hrobních thují, kdo opustili život vezdejší. Je břímě života ti náhle snazší, tvůj kříž ti rozzelenal v palmu, viz, v tvé nitro vyprahlé se rosa snáší, opojné víno roní žití lis. Tmy v duši tvé se rázem rozsvítily, obzory čarovné jsou bližší víc; ty žiješ světců vytržení chvíli a svět ti, zdá se, rozplývá se v nic! I marně zdráháš se sám ve pohnutí kouzelné síle vroucích emocí, tvé duše struny hnuly se jak v tknutí a souzní nejsladší svou vibrací! 78
VSTUP DO CHRÁMU 1
Vstoupám do svatyně, úsměv přejde rtoma; jak to dýchlo vlídně, cítím, jak bych doma! Jak bych přišel z dáli, tam, kde vír se vzteká; jaký obrat náhlý, vine náruč měkká. Protírám si oči, zvlhly od pohnutí; noha k předu kročí, táhne to a nutí. Věřit nechce se ti, že tak málo dělí dva ty různé světy a ne život celý! Věřím stěží tomu, žiji ještě v světě? vrátil jsem se domů, za mnou uzavřete! 79 2
Jak když rosa padá tichounce, tak tiše na vyprahlá lada, tak se lehce dýše! Všechno ztišilo se, to, co trnem píchá i co bouřilo se, co je vzdor a pýcha. Hnulo se tu v půdě to, co bylo sémě; cítím v každém údě, jak to raší ve mně. A ty vlny času stojí sotva hnuté; věčná lampa v jase, srdce probodnuté! Krví božskou střílí šípy drahocenné; srdce mé v té chvíli – terč! – je zasažené. 80
TAK NĚKDY...!
Tak někdy všední připadá ti ten obřad mše, zřen kolikrát; ty ohněm, chtěl bys, ať tě schvátí žár nadšení, však ty jsi chlad! A hluše tak v chrám zapadají modlitby kněze, pozdravy; jak květy bez vůně se zdají, uvadlé jak by, bez barvy. – Však náhle jaká proměna je? tvá duše jihne sladkostí; dech jiných krajů kolem vlaje a obestře tě milostí. Tak měkce duše dotýká se a poceluje na skráni; kněz u oltáře plá ti v jase, je rosou jeho žehnání. Jsi dojat v hloubi jako dítě, okamžik proměnil se v sen: stín světlý teď jak míjel by tě, zář v líci: „Hle, jsem přítomen!“ 81
CHLÉB
Jak lilije, jak padlý sníh líbezně svítí, že v lásky závratích se srdce v požár nítí. Je nebe zrovna na dosah, v něm Bůh se blíží, po němž jsi touhou prah’ v své tesknotě, v svém kříži! Jak manna chce být krmí tvou, však nad ni sladší, s tou ranou krvavou zde v boku být prs matčí. A v tebe přejít, v tělo, v krev, své vdechnout znaky: ač tělem zemský zjev, žít duchem nad oblaky! – Jak lilije, jak padlý sníh zde libě plá ti a v lásky závratích sám Bůh se podává ti! 82
V POZDVIŽENÍ KALICHA
V pohledech víry jak ti září! krev Kristova v něm klokotá; ó skloň se v země prach teď tváří, zde studnice je života! Tvá duše, znojem světa zprahlá jak dromedar, jenž v poušti slech’ zvuk zdroje ukrytého znáhla, se sklání na svých kolenech. Zde spása je, jak stejně cítí, když od žáru vzduch řeřaví a zemdlívá tvé žilobití, i blah’ tu krok se zastaví! Pij! žíznivé tu nastav rety, kraj kalicha jest Kristův bok; ach, okamžiky líbezné ty, kdy prolíná je božský tok! Pij, dušičko mdlá, na své pouti, jež klopotná je, daleká – Bůh blízek, dej se obejmouti: Syn Boží a syn – člověka!... 83
SRDCE
Na srdci tvém, jež hoří, kéž své bych vznítit směl, jak v červánkové zoři kraj, kéž bych zahořel! Ten odlesk jeho jasu nést v srdci jedině, jak slunce svojí krásu obráží v hlubině! Vše hraje jeho zlatem, poseto perlami, jak teprv v nitru vzňatém tím Srdcem na zemi! Snem je, co bylo žitím v té záře plameni; jak dotek stigmat cítím, zkad žár ten pramení, a jak mne odlučuje tvé vinice jak plot od zemského, co tu je, bych zrál tvé révy plod!... 84
PŘEMOŽENA SMRT!
Vyloupená pokladnice, smrti, prázdný je tvůj hrob; zvítězila’s na mžik sice, kde však vítězství tvé? rob? – Kristův triumf hrob náš věnčí, v červánky se mění tma; anděl klepe na něj zvenčí, otvírá se před náma. Věčný život! to je meta putování světa kraj; bolest-li tě tady zhnětá, zadrž vzdechy, slzy ztaj! Na mžik hrobu ve zajetí, nic víc, krátký sen a dost; tma tě sevře do objetí, ale hrob je pouhý most..! Slyšíš „alleluja“ s výší? kde tvá bolest, kde tvůj stesk? vše se na dně hrobu ztiší, ty však vyjdeš zář a blesk! 85
ABYCHOM JEDNO BYLI! 1
Přes země šíř i dáli ruce si podejme, vzdejme čest svému Králi, ty také, srdce mé! Přes hory, moře, pláně – nás dělit nemohou! – jak učeníci Páně pod jednou oblohou! Nás víra sjednocuje, ať jazyk rozličný, a Kristus s námi tu je, jak slíbil, po vše dny! Náš kořen láska jeho, co národ, ratolest; jsme kmene révového a révou sám On jest! My světy naplníme a věčnost náš je břeh, Vlast pravá, o níž sníme, všech v nebes výsostech! 86 2
Kdy se jednou rozhoříme svatou láskou bratrství? kdy tvé, Kriste, víry símě vzejde ve tvé království?! Kdy mír bude ve vší zemi, války navždy ztichne ryk? nepřátelství navždy zněmí, kdy tvůj přijde okamžik?! Kdy ten zázrak nad zázraky očaruje celý svět? kdy, hněv, nezahoří zraky, kletbou nezachví se ret?! Kdy se ruce do náručí rozepnou jen k objetí? k trpícímu soucit vzpučí, aby rozkvet’ obětí?! Kdy sám, Kriste, v nás se jednou divem božským vtělíš jen, v Hostii jak přetajemnou vtěluješ se den co den?! 87
ASYL
Štván vnitř i vně jak pronásledovaný, jsem v tichý dům ten unavený vpad’ a vlídně otevřely mi se brány, mě ticho objalo a milý chlad. Jak květ se duše moje otevřela, svá křídla narovnává jako pták a z očí dívá se teď snivě celá, jak vznésti by se chtěla do oblak. To slunce vábí ji tu na oltáři a zalyká ji bílá jeho zář, jak Bohu svému zřela by v tvář tváří a s tajemství by padl bílý šlář. Kol ticho doutná jako z thuribulí na žhavém uhlu zrno kadidla; jak když se hlava k druhé hlavě tulí, mně zdá se, mě k sobě pozdvihla! ta hlava drahá v úbělovém šláři, jak matka zvedá dítě z kolíbky, a celuje mě neskonale v tváři, já cítím horké její polibky! 88
STESK
Nemáš složit hlavu kde, když tě teskno sklíčí; srdce tvoje nenajde druhé; srozumí čí? Které rozumělo kdys, kam jsi klad’ své čelo, v prach a popel dávno, viz, se ti zobracelo. Sladké oči zapadly, – jak ty znaly zírat! – dobré ruce uvadly, slz jež znaly stírat. Rty, jež svedly zkonejšit v těžké tebe chvíli, – však je slyšíš mnohdy znít! – dávno domluvily. Kdo mi zůstal ze všech zde? jen ty, Bože, samý; však nám zle též nebude, budeš-li ty s námi! 89
SVĚT LÁSKY 1
Jak můžeš tak buď milosrdný!... je láska duše rozkoší, slyš, volá hlas, jím nepohrdni, ať citů tvých slast okouší. Je Kristus, jenž dlaň natahuje, z těch zraků On to vyhlíží; z těch slov On sám to vykřikuje, jak jde tu kříže pod tíží. Ty slzné kdo by neznal zraky, rty suché žízní náramnou; chceš, aby míjel tvoje prahy, tvou tváří zahnán posupnou? Jak? půjdeš kolem něho cize a nezastavíš kročeje? Bůh zas se vtělil, je to vise pro tvoje blahé naděje! Zde volá hlas, jím nepohrdni, ať citů tvých slast okouší; nezatvrď se! buď milosrdný! je láska duše rozkoší! 90 2
Svět lásky stvořte kolem sebe, ať vatrou plápolá váš cit, strhněte s oblak dolů nebe, v ráj vyhnanství své proměnit! Nebo Boha mezi sebou máte v Hostie bílém tajemství; ohnivou víru, srdce vzňaté, lid vyvolený buďte vy! Proměňte jeho utajení ve vítězoslavný jeho vjezd; ať země v lásky říš se změní, člověku člověk bratrem jest! Ať nenávist se posléz zhroutí, ať zmizí navždy její děs; a co nám bylo hořkou poutí, buď zakotvením do nebes! Neb Boha mezi sebou máte v Hostie bílém tajemství; ohnivou víru, srdce vzňaté, lid vyvolený buďte vy! 91
HŘBITOV
Tou cestou od vás vyšlapanou za vámi jednou půjdu rád; při vzpomínce mi slzy kanou, když vstupuji sem do těch vrat. Do těch vrat, jež se uzavřely za vámi pevně jako hrad, už je to, zdá se mi, věk celý, a nemyslíte na návrat! Musí tam sladko být vám asi, že cit váš po nás neprahne, svět divuplné jakés krásy, že vás stesk žádný netáhne! Půjdem vás vyhledat si jednou, jak bývá v dětské pohádce; vyčkáme, až se brány zvednou, s dychtivou bázní u srdce! Dech zatajíme pak v tu chvíli, sejdem, kde obraz kříže pní, a s sebou, bychom nezbloudili, vezmem si lampu náhrobní! 92
AMEN
To prosby vykřičník, vášnivý, vroucí, poslední ještě vzlyk tak srdce rvoucí. To duše pečeť je, již zavěšuje, znak víry, naděje, jež ověřuje. Toť výraz oddaný bez pochybnosti do božské ochrany, již nitro hostí. Toť něhy dětinné jak přivinutí, jež srdcem Otce hne a splnit nutí. – Jen vroucně vyslov je, ať zbožně splyne, ať za kadidlo je, jež výš se vine! 93
V
MARIA (Melodram)
[95]
AJ, JÁ DÍVKA PÁNĚ! 1
Jak k slunci květ se vzhůru nese, můj duch výš po Bohu se pne, jen jemu odevzdávaje se jak zápal touhy horečné. Být nechci víc, než čím mě žádá, jak hrnčíř ať mne hněte jen; poslední chce-li, chci být ráda, obětí chce-li, nuž mě vem! Jen v zalíbení spočine-li zrak na mne s výše oblačné, mně dost pro věků věk celý, pro blaho dost mi zázračné! V šat liliový oděl jsi mě, myrtový věnec skráně tká, co ve mně klíčí, tvé je símě, jsem Ducha tvého nevěsta. Mne milost tvoje prozařuje, ať raduje se, ať jen lká, mě vesmír celý pozdravuje a Maria zve „Panenka“! 97
SLOVO TĚLEM UČINĚNO 2
Jsem Duchem Svatým zastíněna nad skráň mou peruť rozepjal; jsem žena sluncem přioděná, Bůh ve mně člověkem se stal. Jsem Jesse onou ratolestí, jež vypučela v rajský květ a novou dobu lidstvu věstí, jíž přerodí se znovu svět. Jsem života strom kdysi ráje a prostře větve do všech míst; plod jeho ve mně raší, zraje a budou život s něho jíst. Hle, jméno Evy v sladké „Ave“ se změnilo mi na odiv; milosti proudy cítím žhavé, jsem studánka, jsem pramen živ! Adamův rode, zprahlý želem, tvá naděj ve mně ožívá; je Slovo učiněno tělem a ve mně, plod můj, přebývá! 98
VIZTE, ZDA-LI BOLEST VAŠE JAKO BOLEST MÁ! 3
Stigmata kříže v duši nosím, krvácející v její hloub; zřím oči obrácené v sloup a umřít v Synu marně prosím. Tvář k hrudi jeho úže vinu, zda nezvlní jí ještě dech, co bledost stře se po údech, a k sluchu marně volám: Synu! Je tělo poseto ran šlehy, jak vyšíváno brokáty, kde celujíce bloudí rty bolestné mateřské mé něhy! Mrak zastřel nebe, puká země, mne nezvete už Maria, spíš „Mára“, Hořká, slout chci já hořkosti moře roste ve mně! Dýk sedmero se v hruď mou noří, můj obzor všechen krvaví, a jenom Láska věčná ví, že bolest moje má hloub moří! – 99 Krok stavte vy, jenž jdete kolem: je bol váš jako bolest má? jsem „Dolorosa“, Bolestná, nemohouc umříti svým bolem!... 100
JSEM MATKA KRÁSNÉHO MILOVÁNÍ! 4
Máť krásného jsem milování, své náručí vám otvírám; jdu s vámi netušíte ani a nad vámi dlaň prostírám. Jsem víc než vaše máti rodná a vroucněj pro vás netluče ni srdce její, pro vás do dna jsem pila hořkost ve muce. Svou krví v krvi svého Syna jsem vykoupila hořce vás; zda dosud až se nerozpíná má náruč s kříže, lásky vzkaz?! Zda moje tělo v těle Syna nejíte v jeho oběti? zda neodkázal, žízní hyna, vás lásce mojí za děti?! Máť krásného jsem milování, svůj matky klín vám prostírám a v Syna svého přikázání prs mateřský vám píti dám!... 101
POTĚŠENÍ ZARMOUCENÝCH 5
Své hoře vše jen důvěrně mi sděl jak matce rodné syn a dcera; mně srdce otevři, jež drásá žel, ztad tvá-li slza nevyvěrá?! Zda hruď mou bolesti meč sedmerý kdys nesklál podle kříže Syna? a ocet, žluč mé nesmočily rty? mě nezbod’ trn, jenž v skráň se vtíná?! Zda nebyly mi hořkým údělem potupa, posměch a han sliny? zda netrpěla jsem vše v Synu svém, máť, dvojnásob a bez příčiny?! Mně důvěřuj, jsem Matka vaše též, jsem druhá Eva dítek země; svůj ostych posléz potlačiti spěš, bys uznal blah svou matku ve mně! Mohu-li toho zapomenout, zdaž, co trpěla jsem ve svém Synu? mne „Dolorosou“ přece nazýváš, bolestnou hlavu slož v mém klínu! 102 A svěř se mi jak ve zpovědi; hleď mé dlaně milosti jsou váhy; zda vzpomínáš si svého dětství teď? já vrátím ti sen jeho blahý! 103 OBSAH:
I. HLAS ZEMĚ
Probuzení země9 Máj10 Léto11 Tichý déšť12 Pšenice13 Požehnání Boží 114 215 Věnec z klas16 Zákon lásky17 Na odchodu léta18 Oráč19 Smutek podjeseně20 Podzime, podzime! 121 222 Sníh23 Vzkříšení24
II. INSPIRACE PÍSEM
Advent 127 228 Z nebe posel vychází...29 Echo Vánoc30
104 Vánoční písně31 Vánoční vzpomínka32 Dobrému pastýři!34 V postě35 Passio36 V Božím hrobě37 „Žízním!“38 „Dokonáno jest!“39 Prvotní mše40 Gesto kříže41 Velkonoční jitro!42 Alleluja, alleluja!43 Nanebevstoupení44 Mystický pták45 Trojjediný46 Ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.!47 Svátost48 Kříž49
III. ECHO TRADICE
Immaculata53 Pietas54 Maria „Vítězná“55 Májová pohádka56
105 Měsíc57 V jeskyni Massabielské 158 259 „Regina coeli – Ancilla Domini“60 Maria a umění61 V stínu smrti62 Tajemství země63 Věneček božítělový64 Patron země65 Den milosti66 Matka matek – Církev67
IV. ŠEPOT NITRA
Nokturno71 Tvá meta72 Příroda a duch73 Dva portréty74 Když rostou v srdci lilije!76 Panenka77 Cantate78 Vstup do chrámu 179 280 Tak někdy81 Chléb82
106 V pozdvižení kalicha83 Srdce84 Přemožena smrt!84 Tajemství země85 Abychom jedno byli 186 287 Asyl88 Stesk89 Svět lásky 190 291 Hřbitov92 Amen93
MARIA (Melodram)
1. Aj, já dívka Páně!97 2. Slovo tělem učiněno...98 3. Vizte, zda-li bolest vaše jako bolest má!99 4. Jsem Matka krásného milování!101 5. Potěšeni zarmoucených!102
107 Zrcadlení na hlubinách Básně Xavera Dvořáka Upravil a frontispicem do dřeva řezaným vyzdobil Mistr František Kobliha Vytiskla písmem Ideal na papíře ofsetu a vydala svým nákladem knihtiskárna Emila Šprongla v Pelhřimově 1936
E: tb; 2004 [109]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šprongl, Emil
(Upravil a frontispicem do dřeva řezaným vyzdobil Mistr František Kobliha Vytiskla písmem Ideal na papíře ofsetu a vydala svým nákladem knihtiskárna Emila Šprongla v Pelhřimově 1936)

Místo: Praha; Pelhřimov

Vydání: [1.]

Počet stran: 109