DVA PORTRÉTY

Xaver Dvořák

DVA PORTRÉTY
Zas vracejí mi moje mládí, zas cítím kouzla jeho dech, jenž mazlivě mou hlavu hladí, zpět obrátiv mých roků běh. Věk ztratil smutku svého tíži, jak máj když zpět se navrací; kde jaký sežloutlý list shlíží, je novým pukem vyvrací. Ni stopy po zlém listopadu a po jeseně divadle, jak zázrakem tvář změnil sadu, kde řádil zimy mráz tak zle. Obloha blankyt vyhlazený, strom a keř, hle, jsou jeden květ, zlý sen byl podzim, byl a není, i motýl, úsměv na rty slét’. Jsem zase mlád, ach, cítím živě, a city mé jsou strdí něh; rty šeptají ta jména tklivě, jež miloval jsem nejvíc z všech. 74 Ó matko, otče, vaše dítě, nic nad to necením si víc; jak toužil jsem už dlouho skrytě vám slova lásky opět říc’! 75