POŽEHNÁNÍ BOŽÍ

Xaver Dvořák

POŽEHNÁNÍ BOŽÍ 1
Vítězná píseň šumí polem, klas každý v hrdém postoji, a na miliony jich kolem tu řadou v zlaté výstroji! Nic nebyl ten, kdo oral tady, kdo símě tady do brázd sil, kdo přihrnoval zemí řady a potem svým je porosil. Šla jeseň, zima přes ta pole a země tuhla jako hrob; sníh roztál, zas jen brázdy holé, v nich marné známky lidských stop. Tu přešel Bůh zde těmi lady, v úsměvu slunce, v rose vláh, a símě vyklíčilo všady, kam hospodářův zrak jen sáh’! Kdo žehnal tady, porozumí, zrak dojatě se k nebi nes’ – – Vítězná píseň šumí poli, jak hymna Stvořiteli dnes! 14
2
Rodička zem si oddychuje, plod sžatý tiskne k srdci blíž; zářící úsměv v oblaku je, tvář utajenou – nevidíš?! Po těžké hodince své, hle, má a světu vydala svůj plod; v úžasu darů svých je němá a čeká díků doprovod. Pro všechno tady tvorstva plémě svou obět nesla bez výhrad, jež životem je v tvoru, ve mně, a cítíš srdce prudce plát – Rodička zem si oddychuje a plod svůj tiskne k srdci blíž; zářící úsměv v oblaku je, tvář tajemná – ty zatušíš! Neb pole za stůl se ti mění a prostřen je tu celý lán; toť nové chlebů rozmnožení jak v poušti, vína v Kanaan! 15