Noc. Jdu a jdu. Přízračná stuha
na čele zmrtvělé země – ne, to je silnice,
jen kamení, štěrk, suchý prach země –
a boží muka na rozcestí.
I moje muka je na rozcestí
a noha její kamením, štěrkem a prachem
znavená k smrti se plouží.
Po bílé cestě černý můj stín se souží
a srdce jeho černé se trápí v zármutku plachém,
sníc o tom, jak po bouřích bývá duha,
k níž ruce umdlené, teskníce,
lomíce prsty a rvouce duši ze mne,
se vzpínají, vzpínají.. po štěstí?
A bylo – nebylo. Však za onoho času
kvetl jsi, světe, číš lásky vrchovatá!
Sen, mája, šalba i klam,
mámení očí důvěřivých,
smyslů vzbouřených podvod, příliš živých,
illusí příliš živých, rozkvetlých do zlata?
a přece chvil jasných a silných a živých,
až příliš živých –
sám nesmrtelný život v nesmrtelnou krásu
proměněný – – klam a mam?
V pokojné údolí cesta se vine
a bílý kostel vyrůstá ze vsi,
jíž není vidět a která spí
na dně noci.
Mé duše také není vidět
a také ona tvrdě spí
po nemoci.
Jen stín, který se lstivě šine
s mým bídným tělem krok co krok,
hovoří stále, neustále
o přestálé hrůze.
To jeho černé srdce bdí
a jak zlý tambor do mé chůze
zoufale bije krok co krok.
Ten bílý kostel vyrůstá ze vsi,
nad lidskou strázeň vyrůstá k nebi,
nad bídu srdce, jež se šklebí
tak příliš živá se všech stran;
ta bída srdce, v něž soumrak leh’ si,
úzkosti, zášti, pýchy tma,
v němž rzivými jsou vbity hřeby
vzpomínky sladké do zlých ran,
ten žal, ten neúprosný žal
a minulosti tklivý hlas –
vše bolí dnes jak včera zas
a zítra bude bolet dál...
jen bílý kostel vyrůstá ze vsi,
nad bídu srdce vyrůstá k nebi,
nad bídou srdce volá k nebi –
což pak se kdo už dovolal?
Kolem spí louka, pole, stráň,
údol i vrch, jen řeka ze sna
bláznivě mluví: „Hoj, jsi-li muž,
o ničem nemluv, braň se, braň,
tvrdostí sudby srdce ztuž –
řeč osudu je vždy řeč děsná,
však narodil ses jako muž!“
Stín na cestě však smutně vece
bláznivé řece:
„Je sudba muže sudba děsná
a vše je v něm určeno k smrti.
A každý květ, jejž dá mu vesna,
ne zima, podzim – už léto zdrtí.
Země je žena a svět je žena
a hltá jen tvou mladou sílu –
ty zhyneš, když ona je nasycena,
když novým ohněm roznícená
a v novém ohni znovu smutná
do dálky hledí... Jak ti chutná,
poutníče teskný, řekni už,
že’s narodil se jako muž?“
Jdu a jdu nocí. Kostel bílý
je strašidlo a kolem něho
se satanášem si ďábli hrají.
Sovy se smějí, sýčci se ptají
kdo s koho? a marně lesy kvílí.
Mladosti housle staré hudou
nadarmo junáckou píseň a zkazku,
v níž i tak je přemnoho tesklivého.
Jdou léta drsná a horší snad budou,
za lásku pohřbíváš lásku,
a jako kdysi, odevzdán tmám,
pochybnostem a mrákotám,
jsi opět sám.
Veliká ty vichřice, přicházející s hor,
co mi neseš?
Mraky jdou nad hlavou olověnou oblohou,
nekonečnou cestou – kam?
(A ty, kam ty jdeš? Kam ty putuješ?
Kde je cíl tvých cest? Kde chceš spočinout?)
Veliký ty vody přívale, dešti očistný,
obmyj mne!
Vyper duši moji, zavlaž srdce mé,
zprahlé krutým létem!
Vymel těžká černá zrna zoufalství,
vzešlá v podzimu!
Pročisti tu hustou, sirou tmu,
jediný dar zimy!
Veliký ty vody přívale, dešti očistný,
obmyj mne,
posilni mne,
osvoboď mne,
odpusť mi!
Moře a hory – obojí je zrádné.
Tam srdce na dno světa,
zde na dno nebe padne.
Padne a zalká – pak jak mrtvo leží.
Však mrtvo nezůstává,
je vlastní hoře střeží.
U lože sedá mu a usnouti mu nedá.
A čím mu hůře jest,
tím vtíravěj’ tu sedá.
Za noci hovoří to těžké srdce ze sna:
Kam tě dám, ty mé hoře,
až nová přijde vesna?
Přijde-li, přijde jen? A jak se bude dívat
do síní mých a komor?
Naříkat bude? Zpívat?
Slunce stojí už na nebi vysokém,
na tom modrém nebi bezoblačném.
Ráno je a ptáci zpívají
píseň na uvítanou dni novému.
Den ten nový rdí se rozpaky,
snad se do mých očí bojí pohledět,
vztáhnout ke mně ruku bojí se,
veliký ten den je dítě bázlivé.
Před okny se červenají jeřáby,
v okně mladá tvář vyhlédá do světa...
luh se zelená a usmívá se háj...
Což je máj?
Pro silné srdce vždy se místo najde,
byť mělo spáti jen na holé zemi.
Nezajde srdce, v němž se křižují
boží blesky.
Však nadosmrti vratké srdce zajde
a malověrné, které sužují
výčitek věčných černí ďábli němí,
hněvu třesky.
Pro silné srdce silné utrpení,
pro velkou lásku ty největší zkoušky!
Nezajde láska, v níž se křižují
boží blesky.
Však nadosmrti v prudký jed se změní
vášeň, již pil jsi sobeckými doušky..
Jen láska nezajde. Jen v ní se křižují
boží blesky.
Noc. Brzo bude den. Ach, už se rozednívá,
ach, už se rozednívá, a zlá ta noc už stlívá,
v níž mizí hoře, zlo. Hle, jitro s nebem splývá,
hvězdičky už jdou spat, a jediná, jež hoří,
jitřenka vítězná, jak tiché světlo v moři
úsměvem smířeným odpouští zlu i hoři.
Den. Tak už přešla noc... Tak už je konec tomu...
Tak už je konec tomu! A z probuzených domů
jak obět zápalná jde kouř. Obět a díky. – Komu?
Tomu, jenž vzal mé srdce do náručí,
tomu, jenž dal mi něhu ještě prudčí
a touhy vodopád, jenž celým srdcem hučí.
Tomu, k němuž jsem, pokorný a tichý,
přinesl na dlani ponurý plod své pýchy,
omyly duše své a srdce svého hříchy.
Tomu, jenž nade mnou rozklenul svoje nebe,
své slunce zavěsil.
Tomu, jenž v černé tmě poznati dal mi sebe,
když vprostřed bídy země, v zajetí jejích sil
jsem hoře okusil.