KVĚTEN MARIÁNSKÝ

Xaver Dvořák

Tvůj měsíc rozkvetl, ó nebes Paní, tvůj, nejkrásnější mezi měsíci, a srdce cítí jeho sladké vlání a pohne se i nemilující! Tvá něha rozlévá se jako vláha přes úhor, i kde holý suchopár, a lásky pohnutí vzdor každý zmáhá, neb ty jsi nejkrásnější jaro jar! A cítíme: jsme přec jen tvými dětmi, život jak chce by nás zpráh; bolest jak chce naše dni tu setmí, my tebou okříváme jako v snách! I srdce, které životu jen klne, se vzpomínkou tvou v hloubi zachvěje; a hořkosti jež bylo dosud plné, se rozjasňuje září naděje. Je možno zapomenout na tvém klínu, čím život naše srdce zprobodal; jak by se člověk vracel v domovinu, a jak by matky hlas naň zavolal! Měj, Máti, naše srdce celé, co vděčno je i nevděčno, sta úhon do cesty se stele, však v rukou tvých je bezpečno! Vše dobré v nás jak divem hne se a do květu hned vyklíčí, jak máj když do srdce se snese, ó kouzlo, kdo je vylíčí! A ruce spnou se do modlitby a do slz šťastných zvlhne zrak, a v srdci nám jak plamen chytby a vůní zavlál do oblak! Tvůj obraz v srdci, jde se lehce, slz není svět údolí; víc nad tvou lásku nikdo nechce i kříž je sladký, s tebou-li! Dnes píseň tvoje světem zvoní, tvé oltáře jsou jeden květ... Máj mystický nám rozvil, voní, nebe i zem chce opájet! Májové písně zní a touhy loudí; ó dnové líbezní, kam duch rád zbloudí! To kouzlo, máje čar a vůně květů; jak by se netkho zmar, i mládí je tu! Nevěříš, co vzal čas, vše je tu zase; i jak by drahý hlas tu šeptal, zdá se. A také obraz , jež v snech mých žije, se zvedá pokaždé, skvě od glorie! A kyne s oblaků jak Bernardetě; – tak žiji v zázraku víc nežli v světě! Jen tak je život krásný a předchuť věčnosti, když proměníš jej na sny, zkvetou i bolesti! Jak pel se na něm sází z touhy a myšlenek a vtržen do extasí, zná jenom nebe vděk. Svět za ním jak stín leží, cest jeho neztemní, a doléhá sem stěží ruch jeho pozemní. Hrozí-li nebezpečí, věž svou ze sloni a náruč matky měkčí, plášť, jenž jej zacloní. V poslední okamžení vítězné jméno zná, jež stokrát tkal v své snění: Maria, Maria! Jen srdce, ztiš se, ztiš! co nepokojí? ta, dlaň se zvedá k níž, je i Matkou tvojí! Tu vůni cítíš? Máj! znáš ten symbol její? to balsámy se, aj, v duše od lejí. Balsámy milosti, dary tisíceré pro tíž tvé slabosti, jež srdce dere! Každý vzdech jako meč v duši se hrouží; co nevysloví řeč, naplnit touží! – Ó srdce moje, což! co nepokojí? Přistup blíž, v klín vlož dětsky hlavu svoji! Je máj skoro na skonání, poslední květy sbírám v kytici; ty nejkrásnější kolem shání láska, moje srdce hořící. vadnou tobě ve podnoží v těch barvách jasu slunečního dnes; slávu tvoji ještě množí, jak kadidelnice dchnou do nebes! Co mám, vše dal bych rád jen tobě, kéž kvetl bych, jak kolem kvete máj, by dlaně byly plny obě, jak srdce láskou je na pokraj! Tu cestu, kudy chodíš denně, bych květem sypal pro tvé šlépěje, jež skrýváš noci utajeně, když sstupuješ k nám, naše naděje! Když uzdravuješ srdce mroucí, jak lampy doléváš je milostí, jež v nebi Královnou jsi skvoucí a vládneš plna dobrotivosti! Nadešla jeho hodina, květ sladký opadává a srdce jen vzpomíná, a v dlaň mdlá klesá hlava. Jak rád bys na mžik zadržel, co nelze zadržeti; těch hodin krásných je ti žel, jež čas ryl do paměti. jsou jen jako vábným snem, jenž srdce tvoje mámí; opadlý květ, jenž pokryl zem, tvou duši vzpomínkami. Zas přijde máj, vím, po roce, zas srdce rozechvěje; však tys jak vlna v potoce a život tvůjó kde je! Kéž zastihne mne věčný máj, jenž nevadnoucí září, kde uzřím vytoužený kraj i s Marií v tvář tváří! Teď teprve, teď teprve víš, jak to drahé bylo, co bylo potěšení tvé a teď se rozloučilo! A nepřijde mezi nás ta Paní s liliemi, jež přicházela samý jas a v tváři úsměv němý. A v očích tolik soucitu a otevřené dlaně; tys cítil s nich jak prší tu ti požehnání Páně! A přišla a zas vznesla se, by přišla zítra znova; dnes naposled“, jak slila se vše hořkost v tato slova. Hřmí varhany, chrám samá zář a družiček jde řada květ vložit za dar na oltář, kam dlaň tvásrdce skládá! Amen!“ poslední zvuk zapad jak ten kámen hrobový; dlouho nemůžeš to chápat: skutečnost? sen? kdo ? Jenom odlesk na všem kolem jak by zůstal měsíčný; stesk, jenž není přece bolem, touhou snad! tvou duší zní! Po čems jako po nebeském, co ti nemůže dát svět; zdá se, že tím umřeš steskem, nedojdeš-li toho hned! Tak to bylo blízko tebe, skoro ruky na dosah; snad se otevřelo nebe, jako bývá při bouřkách! Jako slepec hmatáš před se, v tmách jen jedné Hvězdy svit; na tom paprsku lze přece bezpečně se zachytit!... Sen mi zůstal, jenom sen? sladké opojení; třímám jej jak pochodeň za světlo své denní. Amenzavřelo mi svět, jiný otevřelo, jak by z potopy se zved’; ráj by řícse chtělo! Hledíš na vše s úsměvem: bolest svou vůni, kříž je celý pod květem jako na výsluní! Nenávist je objetí, zrada políbení; vše zrovna posvětí, hořkého nic není! Za tebou máj pomíjí, v srdci však, kdo poví? V Ježíši a Marii senči život nový?!

Patří do shluku

maria, zdrávas, marie, ježíš, josef, nazaret, panna, nebeský, zbožný, matek

71. báseň z celkových 350

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Písně milostné. (Bohuslav Čermák)
  2. Jeptiška. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  3. MÁM V DUŠI MÍR (Vladimír Frída)
  4. None (Rudolf Medek)
  5. VI. Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli (Václav Šolc)
  6. SV. TEREZIČKA (Xaver Dvořák)
  7. V JESKYNI MASSABIELSKÉ (Xaver Dvořák)
  8. Elegie o dvou růžích. (Stanislav Mráz)
  9. I. „Jenž se krví potiti ráčil!“ (Xaver Dvořák)
  10. 36. V stínu stojí tichý domek, (Karel Marie Drahotín Villani)