Pod mrtvým nebem dřímal palem sbor
svá útlá těla v slunci koupaje,
dech léta suchý, parný, zimničný
v poušť sprahlou pálil žírný judský kraj,
a vzduch se chvěl jak moře plamenné!
A pod palmami, jejichž lupeny
jak mrtvé ruce smutně, bez vlády
se dolů nesly, stádo ospalé
se v chomáč tísnilo, a dále tam,
kde studna prahnouc slední vláhu svou
před rety parna v hloubi skrývala,
se usadila žena mladistvá,
těch ovcí hojných bdělá strážkyně,
nad všecky Judstva dcery krásnější,
nad všecky záříc tichou pokorou
a čisté duše svatou cudností.
Jak proudy Jordanu jí tekl vlas
až k útlým bokům, oka čarosvit
žhnul jako sladké ráno májové,
a jemná ňádra jak dvé beránků,
jichž vlna posud ostřím netknuta,
se z temné řízy plaše bělela.
Po cestě holé, jež se tratí v prach,
svůj těžký vlekla karavana krok
jak průvod pohřební, a zvonku zvuk
zněl unyle a teskle. Stanula
a vůdce prosil Saru o vodu.
I vzala vědro, vláhu čerpala
a napojila jej i sluhů sbor
a všecky velbloudy. Pán mlčky stál
jsa zajat její krásou, vlídností
a duše dobrotou, jež sotva kdy
se v spanilejší útvar vtělila.
Pak otevřel své hojné poklady,
tož plody krajů dálných, zámořských,
pych země – zlato, drahé kameny,
a vonné masti, jemná tkaniva,
pych moří – velké perly, jejichž lesk
byl mdlý jak slza v taji roněná,
a ze dna hlubin vzácné koraly.
A z toho všeho dar jí učinil
a prsten ještě přidal přeskvostný,
v němž jako hvězda démant blýskal se.
To podal jí a vlídně prosil pak,
by v památku a vděk je přijala.
I vzala s díky, rdíc se v tváři své
a zlíbila se jemu velice.
On děl: „Kde otec tvůj, ty kráso má?“
I řekla skromně: „Pane, Sara jsem,
můj otec – dávno zesnul, za ním máť
mi odešla, a bratr pouze zbyl,
tenť z kmene Judy jest a předobrý,
jej navštivte a hostem buďte nám!“
I minul den a druhý Saru zřel
již chotí cizince, šla v jeho vlasť
a jiný v náruč svou ji pojal kraj.
Tam za bratra dvé srdcí nalezla:
tož chotě, jenž ji nad vše miloval,
a družku, kterou on jí získal sám.
Ti plašili jí s čela každý stín,
jenž jako lehký mráček na nebi
tam objevil se při vzpomínce té,
že touží po ní bratr v daleku.
I spěla ve chrám, Bohu děkujíc,
že chotěm tím ji ráčil obdařit.
Rok pátý šel, co ženou byla již,
však žádné dítě posud nesmálo
se na ni. Žal a smutná předtucha
jí srdce spjaly těžkým řetězem,
a ona vroucně k Bohu zalkala,
by plod jí seslal dávno toužený.
Tu slyšela v svém srdci Boha hlas:
„Co žádáš, stane se, buď s pokojem.“
Pak chotě prosila, by dovolil
jí navštíviti bratra milého.
I spěla s touhou v rodný, starý dům,
a zřela známý, požehnaný kraj,
kde v stínu chladných palem pohřbila
mladosti kouzlo drahé, prchavé.
A bratra líbajíc, tak děla mu
ve studu plachém, retem bázlivým:
„Již čtveré stromů spadlo lupení,
co manželu jsem byla snoubena,
však posud tížila mne kletba zlá,
jíž Bůh mně bídné lůno uzavřel,
až nyní syna zaslíbil mi On.“
Leč s divým smíchem děl jí bratr tak:
„Znáš zapuzení lístek, bláhová?“
Slz ručej ubledlou jí polil líc:
„Nechť promine ti podezření Bůh –
můj choť tak dobrý jest! –
A bratr vstal
a vyhnal z domu ji a tak jen děl:
„Jdi k němu tedy, ke mně nikdy víc!“
A ona k choti vracela se zas,
a její krok byl plachý, bázlivý,
jak tajná jakás tíha tlačila
by k zemi její život ubohý,
a tíhou tou ten lehký lístek byl...
I vešla k choti, však co zřela tam,
jí protklo srdce jako žhavý nůž:
Jej uzřela své družky po boku,
jak líbá ji a tiskne k ňadrům svým.
A Sara vzkřikla hrozně, zoufale,
a k zemi klesla – palma zlomená.
A její manžel takto děl jí pak:
„Zde zapuzení lístek – uznal soud,
že’s neplodná. Já v míru propouštím
tě k bratru tvému, jdi si v pokoji!“
A ona jako ovce trpící,
jež k žalobám a hněvným výčitkám
svých neotevře úst, jen děla jim:
„Pro svaté ono pouto přátelství,
jímž vy jste lnuli ke mně, neblahé,
a pro ten vroucí lásky mojí cit,
jímž já vás každý milovala čas
a posud miluji, dnes žehnám vám:
Ó buďte šťastni, šťastni... na vždycky!“
A vyšla vrátkým krokem, nešťastná,
a do noci se brala nevlídné,
a oni hleděli, jak za obzor
se tratí její smutný, žalný zjev,
až v dáli splynul s nebes hlubinou.
Dřív měla bratra, družku, manžela,
teď vše jí vzala chvíle jediná
tak záhy... hořká sudbo života!
Leč ona spěla v chrám, vzdát Bohu dík,
že vložil jho to těžké, studené
na její slabou, malomocnou šij.
Pak zašla v širou, žitíprázdnou poušť.
Tam každou novou chvílí nová smrt
číhala na ni, buď jak skrytý vrah,
neb vedro řeřavé, neb žízně spár,
neb divá, vroucí krve lačná zvěř.
Ach on, choť její sám, jenž úpalem
jí hrozným druhdy zmíral u nohou,
a jemuž ona ráda nabídla
zdroj chladný vláhy, život vrátivé,
teď neměl ani kapky soucitu
s ní ubohou, on všecku lásku k ní
si vyrval z duše. Sara plakala
tím pláčem hořkým, který prolévá
žal smrtný, hrozný, touha jediná
– vjít se smrtí a stíny v sbratření.
Pak vroucí prosby nesla Bohu daň,
by zapomenout dal jí na všecko,
neb smrtí zbavil bídy veškeré;
za bratra, přítelkyni prosila,
za dítě své, svou těchu jedinou,
jež pod srdcem jí chvělo se a hruď
jí naplnilo tuchou mateřství,
však nejvíc, nejvřeleji za chotě.
I smiloval se její dobrý Bůh,
a přišel čas, kdy stinnou pod palmu
se položila v mnohých bolestech
a porodila dítě. Maličký
se usmál na ni, dávno ždaný syn.
Toť chotě byly tahy, známé tak
a předrahé, jež ona v hlubinu
si srdce navždy vtiskla. Znovu dnes
je vidí po svém boku, daleko
však milostnější, krasší bez míry.
Ó jaká náhle ozářila slasť
jí duši bolnou! Znovu, poznovu
své líbá dítě, plod svůj žádaný,
a rozkoší se spíjí bezednou.
Pak usnula a Bůh jí řekl v snách:
„Jdi, vrať se domů, k svému choti zpět,
onť čeká tebe. Pro tvé muky vše
a za tu lásku ženy velikou
a čistou, již jsi k němu živila,
já odpustil mu dnes.“
I povstala
a tisknouc sladké dítě k prsům svým
zpět putovala s hojným plesáním
a díky mnohými, a na rukou
si poklad nesla srdci nejdražší.
Po žhoucím písku pouště kráčela
kde ani skromná, chladná studánka,
ni palma s loubím stíny steloucím
se neusmála na ni. Dětský pláč
jí zrýval hruď a v prsou žíznivých
jí mléka živý pramen vyschnul již.
Jí slunce snášelo se nad hlavu,
dech žhavý ve tvář zemi sálajíc
jak výheň pekla. Kolem zela poušť
jak moře mrtvé, širé, bez konce,
bez břehů spasných, písku ve vlnách
se staré kosti smutně bělely.
A dítě lkalo vezdy víc a víc
a její žízeň rostla dál a dál.
Tu marně k nebi těžký nesla zrak,
on těžší ještě klesal dolů zpět,
až mdloba v své ji údy pojala,
a každý oud jí zapřel službu svou.
Tu klesla k zemi, zraky zakrylo
jí temno, písek líce zmučené.
V tom na blízku se ozval zvonků zvuk,
zněl vesele jak úsměv naděje,
a za ním spěchal hlahol hlasů dvou.
To velbloudi dva rychle spěli sem,
však jezdců zrak let jejich předbíhal
až k mezem dalekého obzoru,
a stanul tam, kde v písku kynulo
jim žalné ono, smutné zjevení.
I vzkřikli muži, hbitě sskočili
a zvedli ženu lokty lehkými,
a proudem slz a deštěm polibků
a slovy milými zas vraceli
ji životu. Pak: „Choti předrahá!“
„Má sestro!“ „Bratře! Muži milený!“
„Mé dítě přesladké!“ „Ach odpusť nám!“
„Ze srdce ráda!“ Hlasy nezvyklé
tak slyšet bylo dlouho. Celá poušť
jim naslouchala v tichu hlubokém.
I tekly slzy plesu, radosti.
A děla Sara: „Rci, kde družka má,
já odpouštím jí též.“ Děl tiše choť,
svou v studu k zemi chvějnou kloně líc:
„Nechť lehkou jest jí naše rodná zem!
Bůh neduhem ji těžkým sklonil v hrob,
a zjeviv se mi ve snách přikázal,
bych s bratrem tvým šel tebe hledat v poušť.
Nuž zapomeň a s námi domů pojď,
a k radosti nám všechněm živa buď,
ne minulému víc, však blahu jen,
jímž nová usmívá se budoucnost.
Pojď, dej mi ruku svou a dítě své!“
A ona pouze děla: „Ráda jdu.“
Pak na tvář padli svou, v té ohromné
a širé poušti zrnka drobounká
a pěli díky v svatém nadšení,
neb milostivý, veliký je Bůh,
a na věky jest jeho dobrota.
A zvolna oblak Hospodinův k nim
se nížil, až i mlhou večera
je zastínil a objal v žehnání.