U okna matka stála
na lůžku dřímal syn:
„Nevstaneš milé dítě?
jdou kolem s procesím!“
„„Ó matko, vše mne bolí,
sotva že svět už znám,
myslím na mrtvou Jítku
a v srdci bolest nám.““
Jen vstaň a pojď do Kevláru,
vezmi si růženec,
Matička Boží uzdraví
tvé choré srdce přec!“
Korouhve větrem vlají,
poutnické zpěvy zní
a to jde Rejnem Kolínem
marianské procesí.
S průvodem matka kráčí,
po boku syna má,
ve sboru oba pějí:
„Zdrávas ó Maria!“
Rodička Boží v Kevláru
vzácným se kmentem skví,
zda-li pak dnes všem poutníčkům
v jich prosbách vyhoví?
Kde je kdo chorý, přichází,
dnes k Matce Boží pět,
voskové ruce, nohy jí
nesou sem za obět.
A kdo jí z vosku ruku dá,
zahojí ruku svou,
a z vosku noha uzdraví
mu nohu bolavou.
Mnohý, kdo šel sem o berlich,
teď leze na provaz,
a kdo měl ruku ochromlou
na harfu hraje zas. – –
I svíne matka svíčičku
ve způsob srdička:
„Tu máš, – – ať srdce vyhojí
ti Boží Rodička!“
Syn vzal to srdce voskové
a dal je na oltář
a z hloubi srdce povzdechl
a slzou smáčel tvář:
„Ó svatá nebes královno,
Matičko milosti,
zde viz mé srdce sklíčené
a slyš mé těžkosti.“
„Bydlel jsem se svou matičkou
v městě Tvých ctitelů,
ve městě Rejně Kolíně,
je tam sta kostelů.“
„Vedle nás Jitka bydlela,
ta však je mrtva již, – –
a jen Ty, Panno, ránu mou
v mém srdci vyhojíš.“
„O zhoj mi choré srdce mé,
Panno milostivá,
a já Ti vroucně zapěji:
„Zdrávas ó Maria!“
V komůrce skrovné tiše spí
synek a matička,
tu vstoupí do vnitř zlehounka
Nebeská Rodička.
A k nemocnému nahne se,
dlí nad ním krátký čas,
vloží mu ruku na srdce
a s úsměvem jde zas.
Matka to ve snách viděla,
o všem tom ještě sní,
a když ji spánek opustil
jen vytí psů sem zní.
Tu leží syn a mrtev jest,
již skončil mladý věk,
a na tváři mu ubledlé
ranní hrá červánek.
Matička sepne ruce své
vše se jí snem jen zdá,
nábožně pěje píseň svou:
„Zdrávas ó Maria!“