Pouť do Kevlaru.

Václav Antonín Crha

Pouť do Kevlaru.
I.
U okna matka stála na lůžku dřímal syn: „Nevstaneš milé dítě? jdou kolem s procesím!“ „„Ó matko, vše mne bolí, sotva že svět už znám, myslím na mrtvou Jítku a v srdci bolest nám.““ Jen vstaň a pojď do Kevláru, vezmi si růženec, Matička Boží uzdraví tvé choré srdce přec!“ Korouhve větrem vlají, poutnické zpěvy zní a to jde Rejnem Kolínem marianské procesí. 125 S průvodem matka kráčí, po boku syna má, ve sboru oba pějí: „Zdrávas ó Maria!“ II.
Rodička Boží v Kevláru vzácným se kmentem skví, zda-li pak dnes všem poutníčkům v jich prosbách vyhoví? Kde je kdo chorý, přichází, dnes k Matce Boží pět, voskové ruce, nohy jí nesou sem za obět. A kdo jí z vosku ruku dá, zahojí ruku svou, a z vosku noha uzdraví mu nohu bolavou. Mnohý, kdo šel sem o berlich, teď leze na provaz, a kdo měl ruku ochromlou na harfu hraje zas. – – 126 I svíne matka svíčičku ve způsob srdička: „Tu máš, – – ať srdce vyhojí ti Boží Rodička!“ Syn vzal to srdce voskové a dal je na oltář a z hloubi srdce povzdechl a slzou smáčel tvář: „Ó svatá nebes královno, Matičko milosti, zde viz mé srdce sklíčené a slyš mé těžkosti.“ „Bydlel jsem se svou matičkou v městě Tvých ctitelů, ve městě Rejně Kolíně, je tam sta kostelů.“ „Vedle nás Jitka bydlela, ta však je mrtva již, – – a jen Ty, Panno, ránu mou v mém srdci vyhojíš.“ „O zhoj mi choré srdce mé, Panno milostivá, a já Ti vroucně zapěji: „Zdrávas ó Maria!“ 127 III.
V komůrce skrovné tiše spí synek a matička, tu vstoupí do vnitř zlehounka Nebeská Rodička. A k nemocnému nahne se, dlí nad ním krátký čas, vloží mu ruku na srdce a s úsměvem jde zas. Matka to ve snách viděla, o všem tom ještě sní, a když ji spánek opustil jen vytí psů sem zní. Tu leží syn a mrtev jest, již skončil mladý věk, a na tváři mu ubledlé ranní hrá červánek. Matička sepne ruce své vše se jí snem jen zdá, nábožně pěje píseň svou: „Zdrávas ó Maria!“ (Z Heine-ho.) 128

Básně v knize Kusy mého srdce: