II. Vyletěl sokol, sokolík sivý

II.
Vyletěl sokol, sokolík sivý Vyletěl sokol, sokolík sivý
nade vše háje, nade vše nivy. Vznesl se vzhůru, k slunci vznes’ tváři, pozlatil křídla slunečnou září. Hoj, kdo je synem slunečné říše, povznes se za ním, pokus se výše. – – A nebyl sokol, však sokolice, ptáčina sívá, jak holubice. Což jsi ty ptáčku našeho rodu, což přiletěl jsi přes trojí vodu. Přes trojí vodu v knížecké lesy, na lípu used’, zpěvné vést plesy. Zazpíval ptáček o růži vnadné modravým horám, vodici chladné. Zapěl o vonné kytici z kvítí, což mnohá dívka v srdci as cítí. 85 Rozezpíval se po celém kraji, všecky již dívky zpěv jeho znají. Po ptáčku sivém zpívají děvy, po stráních slunných znějí jich zpěvy. A každý zpěv je líbezný kvítek, a nemá jaro lepších už dítek. Ze zpěvokvítků kytice vonná, samo jí jaro již nepřekoná. Nepřekonají žádné ji věky, věčnéť má krásy, věčné má vděky. Zasedl ptáček mezi své děti, učil je věčné písně své pěti. Pomřely mnohé zpěvné nám děvy, s ptáčaty ale nezašly zpěvy. Dívenky zpěvné kryjí už hroby, a vlasti zašly zpěvné též doby: Písně však dávné, jak povyhasnou, co ptáček, má z nich kytici krásnou! A když se zpěvy po vlasti tiší, polétá s nimi ptáček ku výši, 86 nad lesy, potok, s nimi se vznese, kytici z písní vlasti zas nese. A počne zpívat čarovné zpěvy; usedá slastí srdečko děvy. Pohlíží děva radostným okem, na ptáčka pěvce tam nad potokem. I pustil ptáček do vlnek chladných kytici z růží, květ zpěvu ladných. Jakých jsi děvo, zmilitko vlasti, zkusila pro svou kytici strastí! Věje větříček z knížecích lesův, Běže zmilitka ku potoku; po vodě k děvě kytice plyje, kytice vonná z viol a růží. „Kda bych věděla, kytice krásná, kdo tebe v kyprú zemicu sáze: tomu bych dala prstének zlatý: kda bych věděla, kytice krásná; kdo tebe lýkem hebučkým sváza: tomu by dala jehlicu z vlasóv; kdabych věděla, kytice krásná, kdo tě po hladnéj vodici pusti: tomu bych dala vínek svoj s hlavy. I je se děvá kyticu lovit – – –!
87