Praha v den sv. Petra a Pavla 1875.

Praha v den sv. Petra a Pavla 1875. (Úmrtní den císaře Ferdinanda Dobrotivého.)
Nastal svátek knížat církve, Petrův, Pavlův nastal den: co se děje s hlučnou Prahou, že tu ruch dnes utlumen? Mrtvo jako příkrov smrti, spočívá dnes nad Prahou: o nemocném císaři lid vypráví zvěst neblahou. 222 Slze v očích pospíchá vše ku Hradčanům v hoři svém: tam Ferdinand Dobrotivý dlí na lůžku smrtelném. Dlouho čekal na tom lůžku, od jeseně do léta, marně viděl konvalin kvést, již i růže odkvétá: Tu v svatvečer svátku knížat jasný kníže přijel sem: s Ním se ještě viděti chtěl, než se loučil se světem. Františkovi Josefovi ještě pohled’ do tváře a Rudolfa pozdravit dal, příštích věků císaře. Tak se smířil s celým světem žehná svojí družině: teď pozvédl k nebi zraky – vstříc jde smrti hodině. Ticho vůkol jako v hrobě, němě doba utíká: pod hradem lid český, dobrý, přidušeným pláčem lká. 223 Ticho vůkol jako v hrobě, teď se císař usmívá – –: slyš, jak s věže Svato-Vítské hlahol zvonů zaznívá! Všecky zvony náhle samy kývají se v krovu svém, zvoní Otci umíráčkem v hlaholu přežalobném. S věží Prahy stověžaté zvuk se krajem prostírá: že tam císař Dobrotivý Ferdinand nám umírá. Dozvučely pražské zvony, jeden zvonit počíná: zvon to s družné Moravěnky, s posvátného Hostýna. A se zvonem tímto vůkol jako morská záplava, hořkým pláčem milionův pláče věrná Morava. Hořkým pláčem národ pláče, v němém říše hoři dlí: jen s našeho Hostýna zvon zní, ať se lid pomodlí. 224