Na posvátném Hostýně.

Václav Antonín Crha

Na posvátném Hostýně. (Ku památnému dni čtvrtstoletého panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I., slavenému dne 2. prosince 1873.)
I.
Ticho vůkol. – Nad Hostýnem svatým těžkých mraků stínové; do sychravé prosincovy noci vzhůru pnou se věže chrámové: a o chrám, v němž Matka Boží divy tvoří, stojí opřen poutník, oddán svému hoři. Hoj ty Moravěnko, řeko naše, co své vlny vedeš do Hané, vypravuj, jak Tatar divé hordy, jak se vztekali zde pohané: a jak Bůh praotcův podporoval snahu, a stala se Hana prosta Tatar’ vrahů! 215 Nad Moravou zase bouře vstává, vstává nad Dunajem zároveň, říše Habsburská se v kusy láme, v útrobách ji plane pochodeň: vzpoury pochodeň, co brány věků páčí a přes chýže a přes trůny hrůzně kráčí. Hoj ty Moravěnko, řeko naše, co své vlny vedeš k Dunaji, pospěš k Dunajskému veleměstu, kde se vášně divě vztékají a zahuč tam, přehluč ryk ten vzpoury divý: „Kde je král můj, Ferdinand kde Dobrotivý!“ A rci králi: „Posvátná nám hlavo, ó pojď k nám, náš dobrý císaři, a věz, že kde svatý Hostýn stojí, kde zdrceni byli Tataři: tam na srdci Moravanů – Tvá že schrána, Moravan že dovede si chránit pána!“ A aj, což zas Hostýn divy tvoří? což se Moravy proud vlní zpět? komu jásají to Moravané? Přoč se obrací sem celý svět? Dobrotivý král to, v srdce svého hoři k nám jde, k nám, kde Matka Boží divy tvoří! *** 216 Ticho vůkol. Nad Hostýnem svítá. Vstaň poutníče, než se rozední, a byť tu a tam plul ještě mráček, hle, tam hvězda provodní: pomodli se za ni, poutníče můj tiše, ta nám nese mír, mír vlasti, spásu říše. II.
Plyne hvězda, plyne po nebesku, bez umdlení, věčně ku předu, nezná klidu nezná odpočinku, a svět žasne při tom pohledu: Poutník z Hostýna však sleduje jí stále, Moravan to zří na dráhu svého krále. Nevzplála to hvězda nad Hostýnem, aniž řeka proud zpět provodí: mladistvý to kníže vstoupil na trůn, Olomouc kde vlastem vévodí; a jak orel mladý, leskem uchvácený výš se vznáší, – slávou chce být pozlacený! Nad hory se vznáší, na nich dlívá, odtud vidí vlasti, národy, nad horami nejkrásněji snívá nebeský sen rájské svobody; a že jen na horách svoboda má sídla, rozepjal náš orel nad ni svoje křídla, 217 uchvátil ji a s odvahou mládce, svou jenž unáší si nevěstu, přeťal řetěz předsudkův a vzdorů, – pokrok byl mu svící na cestu – a již národům svým svobodu v dar dává, a s volností lidu – sláva Darce vstává. Neníť mladistvému panovníku svoboda snad děvou těkavou: ne po horách, s lidem musí žíti, napájet lid věčnou oslavou, králi zlatit trůn, v lid vlévat k trůnu vděky, říši dát zpět moc – a vlastem zlaté věky. Se svobodou takto ruku v ruce stoupá Císař pan již čtvrt sta let, trnitá dost byla jejich cesta, dost hořkostí dotkl se jich ret: avšak svoboda přec třímá, ouřad matky a císař co otec – střeží její statky! III.
Na Hostýně, na posvátném vrchu má matička Boží krásný stán, k tomu utíká se, odtud hledí na proud času věrný Moravan; a ty stráně, co krev tatarskou kdys pily, jsou mu lásky k vlasti zdrojem, zdrojem síly. 218 Odtud zřeli dny jme Josefovy, zápas jeho s Římem zoufalý, odtud zřel lid boje Františkovy, loď jak říše vyved’ z úskalí: vavřín však, jejž s Františkem si Josef dělí, dobyl František Josef si na skráň celý. Nepřátelské hordy obracely naše vlasti ve velký jeden rov, mají Češi svůj Králové Hradec, má Morava svůj ach Tovačov: v den dušiček slzel nad těmito rovy němým bolem císař, a lid nářku slovy. Krev však padlých a ty hroby kypré podvrátily ono úskalí, o něž svornost zemí drtila se a pokroku vlny třískaly: a když dvojproudu se navrátila cesta zlomen protiproud též Tiberského města. Prostu pout všech, sobě navrácenu, s Hostýna zřel říši Moravan, zřel, jak k velkému se chystá svátku, jejž chce slavit její kníže pán: k velkému to říše s králem zasnoubení, k památnému říše svobod navrácení. 219 Jako nevěsta se ženichovi v nejlepší kment ráda obláčí: tak nanesla říše ze všech světů k velkému co svátku postačí a jak výmluvné svých krásot hrdozvěstě v naddunajském rozkladla vše veleměstě. Světavládci, hlavy pomazané, a kde krále má kýs světa kraj, bez počtu víc, než kdys ku Betlému, putovalo sem vše na Dunaj: a sám Dunaj moři o všem zvěsty dává a od moře k moři hlásá Tvá se sláva. A takž v císařském Svém diadému o Své čtvrtstoleté slavnosti, až Ti nejvěrnější pozdrav zavzní a v Tvé duši poklid svůj rozhostí: pomni, že to hlas byl moravských Tvých synů, co se za Tě modlí svatém na Hostýnu. 220

Básně v knize Kusy mého srdce: