V. Přes hory a doly vrká holubice,

V.
Přes hory a doly vrká holubice, Přes hory a doly vrká holubice,
že jí rodných strání nedopřáno více; nedopřáno strání, uchvátil ji cizí, oj což v zajetí jí bodrost, půvab mizí! A ne holubice, a to píseň stená, píseň, dcera česká, vlasti unešená. Stená, naříká si, do hradu že dána ta, co na luzích jen, v hájích odchována! Stená, naříká si, cizota ji souží, po národu zpěvném, po hájích si touží. Hoj, což je ten národ posud jinoch jarý, s písní, dcerou vlasti, pojí zvyk ho starý. Němý je však soused, němý Zbyhoň krádce, vysvobodí jinoch milou z ruky zrádce, Vysvobodí milou, po níž smuten kvílí, plesej holubičko, jinoch zkusí síly! *** 94 Poletova holub ze dřeva na dřevo, žalostivo vrká hoře všemu lesu:
„Aj ty lese širý! v tobě jáz létávach s holubicú drahú s milú, přemilitkú. Ach, a zlobný Zbyhoň chvati holubicu, i otnese u hrad ach, a u hrad tvrdý!“
Aj obcháze junoše kol tvrda hrada, žalostivo vzdycha po svéj drahéj miléj. Ot hrada na skálu, na skále si sěde, žalostivo sědě s němým lesem mlčí.
I přiletě holub, žalostivo vrka. Podviže junoše hlavu k němu, vece:
„Ty holúbče mutný! tobě mutno samu. Tobě-li krahujec uchvati tvú družu? Ti Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě, ty uchvati moju drahú předrahúčkú, a otnese u hrad, ach, a u hrad tvrdý! Holúbče ty bysi byl válel s krahujem, kdyby tobě bylo srdice udatno; ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú, kdyby tobě byla dravá ostrá drápy; tybysi byl zabyl krahujec zlobivý, kdyby ti byl tvrdý masožravý nosec.“
95 Vzhóru mutný junoše, ženi na Zbyhoň! Tobě srdce přeudatno proti vrahu, tobě protiv jemu braně silna, ostra, tobě jemu v hlavu těžek železný mlat! –
Ruče junoše dolóv v dole temným lesem: I vze na se svoju braň, i na rámě mlat svój, spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu. Bě u hrada tvrda, nocú, – vezdě temno, – tluče silnú pěsťú.
„„Kto to?““ – s hrada slova. – „Já sem lovec bludný.“ Otvorié se vrata. Tluket silnú pěsťú; otvorié se vteré.
„Kdě Vládyka Zbyhoň?“ – „„Za velikú síňú.““ Tamo Zbyhoň vilni, tamo plaka děva.
„Aj, otvori lovcu!“ Neotvori Zbyhoň. I rozrazi mlatem dřvi silný junoše, I rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu. Hradem vezdě běha, i vše v hradě pobi. U svéj krásnéj děvy do usvíta leže.
96 Prijde ranné slunce vrcholy dřev k hradu, prijde nová radost v junošino srdce, že svú krásnú děvu chova v silnú pažú.
„Čié ta holubice?“ „„Zbyhoň ju uchvati, jako mě zdě věza, tak ju v tvrdě hradě.““ –
„V lesy s tvrda hrada!“ I letěše v lesy, i letěše sěmo, i letěše tamo, se dřeva na dřevo se svojim holubcem; s holubcem spáváše na jednéj větvici.
Vzradova se děva se svojim junošú, chodi sěmo, tamo, vezdě kamo zechtě; s zmilitkem spáváše na jednom ložici.
97