Žena panovnice.

Žena panovnice. (Berta, nastávající nevěsta.)
Chvála Bohu, konečně je tady, den vší slasti, den nebeské vnady, konečně se mohu z duše celé a ze srdce vysmát osudu, že už prohrál se mnou v sázce smělé, já – že na ocet už nezbudu! Je to předce utěšená chvíle, když tak dívka, jsouc u svého cíle, před oltářem samým poklekne a pan páter zbožně vyřekne: „co Bůh spojil, člověk...“ a tak dále. 288 Nu to musím říci ku své chvále: Ladislav můj, věru, to je květ, dral se o něj celý ženský svět: kadeřavý, básnický je jeho vlas, jasné oči, jako hvězdy za noci, zvonu znění stříbrný je jeho hlas a ta ústa – – nu, těm není pomoci, – proč si začal, tím je vinen sám, že je na potkání zalíbám; a co korunou je cností všech, Ladislav můj poctivý je, švarný Čech! Nu a Čech, nač více ještě povídat? Kdo to jako já už zkusil, jistě přesvědčit se musil, víc než Čech, že nemůž’ nikdo milovat! Vyhledává, co mne jenom blaží, v očích čísti touhy mé se snaží, a aby mne na vše věky oslavil, almanachy, básněmi už zaplavil. Věru – věru, hezké by to bylo, avšak nevěstinko zlatá, pamatuj, co řekla Háta, a co tě tak velmi zastrašilo: ženich – ten prý vždy je pochlebným, jak pak ale, až už budu tvým? O cizí řeč ovšem málo stojím, avšak muže – muže přec se bojím; 289 neboť je to pravda svatosvatá, zkusila to sousedka má, Háta. Asi v osmi dnech tři jí umřeli a teď čtvrtému je věrná manželi. A ta přála ke mně: „milé dítě, „pozor, sic ta láska ošidí tě! „ženich musí hory, doly slibovat, „pozor jen, ať nemáš čeho litovat, „když se lásky tvojí domahá, „což to denně znova přisahá, „kterak jsi mu spásné hvězdy svit, „kterak nemohl by bez tě žít, „a jak, kdyby jiný pro tě žil, „pod okny by se ti zastřelil. „To však prý jsou spády, staré cesty, „jimiž mladíci se derou o nevěsty. „Jak ji ale dostali už pod čepec, „jak by uťal, hned se zjinačí ta věc, „hned si na pány jen doma hrají, „o hubinku prositi se dají, „hlavu nosí jako pávi vzhůru, „při placení výmluv mají fůru, „že prý tento, že prý tak-hle, „škoda peněz na mirakle, „pětkrát pokoj na kříž změří, „vezmou klobouk, hajdy z dveří, „a než rozvážíš to dost, „zapíjí už někde zlost!“ 290 Inu, něco na tom pravda bude, avšak, to se neděje snad všude; „ba neděje“ – Háta na to, – „zřídka vídat nyní zlato; „a kdo zlato chce teď mít, „musí si ho vydobýt; „žínka musí jako pěna, „pokud pec je vytopená, „to jest, pokuď láska nešla spat, „mužíčka si hezky ohýbat; „„Kam jdeš zase?““ „„A to se mi líbí!““ „„Mlč už – znám tě, nedám na tvé sliby!““ „„Co máš za užitek od tamtud?““ „„Kabát dolů, teď mi doma buď!““ „A když žínka kolikrát tak vykročí, muže prý i kolem prstů otočí!“ Dobře, dobře milá Háto! Bože, kdyby mně to potkalo! Avšak by se mně to nestalo, do prádla si vezmu já to! „Ladislávku, muži přezlatý, je tu jaro, dej mi na šaty!“ „„Milá ženo, to nemůže být, vždyť snad máš v čem mezi lidi jít!““ „Tak, tak, to jsem chtěla vědět!“ A teď počnu k zemi hledět; 291 jsme-li sami, ohlídnu se, odkašlám si, zajiknu se, čepec shodím s hlavy dolů, shodím slánku z prostřed stolu, zatnu pěsti, zatnu zuby, zpřevracím pak vše na ruby, počnu sem tam chodit prudce, strašně smát se, spínat ruce, budu hráti uraženou, ukážu mu, že jsem ženou, a pak teprv začnu zvonit: „Muži, teď tě znám, proto’s musel k nám, jako stín se za mnou honit? Zardí se teď v nectné tváři, klamale ty, nectný lháři, který’s chtěl mne jenom podvést; avšak nezaplesáš ve zdaru: pane Ladislav, – jdem na faru, a dnes ještě musí nás kněz rezvést!“ (Deklamuje dále.)
Totě přece úzda na muže, to mi zajisté vždy pomůže, a než měsíc takto uplyne, šťastný výsledek mne nemine, 292 vyšinu se bez dalšího ptaní, nad muže a budu nad ním paní! A však, pozor! nepůjde to zcela, na něco jsem ještě zapoměla; ba že věru, teď mi napadá, jak jsem v zrcadle se jednou viděla, ve zlosti jsouc, – ha, co jsem se styděla, ó to ženská strašně vypadá! Ne, ne, takový mít obličej, – toť by Ladislav se sobě smál, vždyť pak, jak jest jeho obyčej, vždy mne hezkým andílkem svým zval! (Přemýšlí.)
Teď to ale mám! Teď ti, milý muži, pomoz Pán Bůh sám! Začneš-li mi panovitě, tiché rozepnu jen sítě, zůstanu sic hezkou, ba i vnadnou, ale při tom strašně – strašně chladnou! Už jsem tiše, už ho vidím jít, aha, chce mne nyní políbit. (Odtrhne hlavu, jako by se políbení vyhýbala, chladně):
„Moh’ by’s nechat toho líbání, neráda bych došla k vysmání!“ A on (mužským hlasem)! „„Mám tě rád až k zhynutí!““ 293 A já (ospale:) „věru, to je až k usnutí!“ (Mužským hlasem.)
„„Tedy s Bohem! Kam jdu, víš-li? (Chladně.)
„Dobře, dobře! Zdrávi přišli!“ (Mužským hlasem.)
„„Tak se zasměj broučku tyť jsi přec má žena!““ (Uštěpačně.)
„Ano, ano, jsem tak k tomu vyložená!“ (Mužským hlasem.)
„„Ale Berto, tak nebýváš předc?!““ (Chladně)
„Že ne? Věru, totě divná věc!“ (Mužským hlasem.)
„„V skutku, já se zblázním! Hlava se mi točí!““ (Přirozeným hlasem)
A já počnu zívat, přimhouřím si oči a už jsem jak v tvrdém spaní. – 294 (Vítězně.)
Na to vsadila bych tisíc zlatých, od Václava že až do Všech Svatých, stala bych se takto paní! (Přemýšlí.)
A však – byla by to mela krásná, kdyby se mi tak-hle mělo stát, že bych ve svém spaní z čista jasna, sama sobě musela se smát! Ne, ne, to bych špatně na tom byla a s vítězstvím zle bych pochodila! (Po chvíli.) Jářku ale, co tomu kdo řekne, abych s tím, čeho se každý lekne, bych počala pákou mocnou nad všemi, ku příkladu, s hořkými slzemi? (Počne plakat.) „Jdi si – jdi jen – ach že – věřila sem – v tebe, to, je – ráj ten – to je – to mé nebe! cos mi – slibo – val vždy za mých mladých let! – O já smutná – že mne má ještě ten svět!“ (Utírá si oči mrzutě.) E, to také nejde lehce; ženská umí to sic i když nechce, a však, zda-li pak muži na to dbají, když jich ženám oči třeba zčervenají? 295 (Přemýšlí.) Teď však konec, věru divná věc, že mi nenapadlo tohle přec, co je výdatné a zcela snadné – když se z čista jasna do mdlob padne! (Naříká čím dál, tím víc:) „Ach, – ach svrchované – nebe, pomoc, – lidé, – drazí, – achich, pomáhejte, ach – ach – s Bohem – dobře se tu mějte, s Bohem muži – víz já – milovala tebe! O mé srdce, – o má hlava! Noc mne pohlcuje tmavá, o mé srdce – srdce – to jen mučí –“. (Klesá, přirozeným hlasem:) a pak hezky zpolehoučka přimhouřím si tiše očka a už letím muži do náručí. (Ulekne se.) Pozor, pozor ale! Jak pak, kdybys nenadále, chybně padnutí si vyměřila a pak mimo všecku snahu, přílišně se o podlahu, aneb o stůl v skutku udeřila? A což bych se takto sklamala a nad vítězstvím svým splakala! Háto, Háto, leccos umíš, ale abys rady dala, jak bych muže upoutala, tomu věru nerozumíš! 296 Stejnou dráhou více nejdem, já chci zpříma – a ty rejdem, mně má cesta zdar již věstí, nu a tobě – dej Bůh štěstí. Četla jsem kdes v písni české, tyto řádky věčně hezké: „Ať je dcera, ať je máti, ať nevěsta, choť milá, jeli duše šlechtu znáti: vždy je Češka spanilá!“ A pak níže o něco jen málo zřetelně vytištěno stálo: „S srdcem muže Vám lze hrát, sluha váš se musí vzdát!“ Tak, a to jsou slova zlatá, v nich spočívá pravda svatá, v nich je též ten tajný chrám, jak si počínati mám: chci-li paní nad svým mužem být, chci-li srdcem, citem vítězit. (K obecenstvu.)
A vy družky, přítelkyně drahé, kterým nebylo té chvíle blahé, jíti se svatebním svojím věncem, ku oltáři s milým vyvolencem: 297 poslechněte jenom mého hlasu, který skrývá pravdu věčnou, jako láska nekonečnou, teď i do skonání všechněch časů: nám Bůh srdce dal a něžný cit, z něho budujme svůj blahobyt, nám lze s srdci mužů hrát, avšak jenom láskou panovat.