Rouhačka.

Václav Antonín Crha

Rouhačka.
I.
Zvoní zvonek na klekání přes Vožické tiché stráně a nad snivou krajinečkou dlí svatvečer hodu Páně. Na obzoru uzardělém zvolna slunko „s Bohem“ dává, jako pověst z krásných časů zvolna, – zvolna zanikává. Jako pověst z časů slávy slunko nyní odumírá: jen tam podál na úskalí šedý jestřáb za ním zírá. Zamračeně za ním zírá, rudě barví se mu skráně jakby v prsou kletbu tajil, kletbu, zlost –, že je hod Páně. 166 Není jestřáb na úskalí: Šelmberka to sesutiny, jež se rdí v večerním slunci studem, za pradávné viny. Zamračeně proto hledí na okolní tiché stráně, že lpí na nich stará kletba znectěného hodu Páně. II.
Nevstal den ještě z východních strání, v Šelmberku však je plno již ruchu: buší se, tesá, kove a shání, třeskot se mísí ve vanutí vzduchu. Ranní již soumrak do lesů těká, zvoneček cinká na všecky strany; pracovná čeleď k modlení kleká na poctu jména Marie Panny. Tu se však ozve z hradu hlas maně: „Hoj, chaso líná, zas hledíš hraní? zas si hráš s Bohem? dereš se k Panně? což zapomínáš, kdo je zde paní?“ 167 Ustraší všecky řeč tato tvrdá, ku práci čeleď z modliteb vstává, s cimbuří ale Mráčková hrdá, Šelmberská paní, rozkazy dává. Na všecky strany zní její slova, a pak zas v dálku duch její těká: kyne tam rukou marnivá vdova, z dáli dnes hosti, – ženicha čeká. Ženicha čeká a bude sňatek za svatodušní velebné doby: a proto nedbá, jaký dnes svátek, a proto čeleď hrad jí dnes zdobí. Slunko jíž vyšlo, vysoko plane, do chrámu na mši zbožný lid kráčí: marně však hláhol zvonů sem vane, čeledi v hradě pot čelo máčí. „Ušetř’ nás paní, ušetři sebe, „pomni cos dlužna nebi, – své spáse!“ „„Ej ať si nechá ten tam své nebe, „„o lepší nebe postarám já se!““ A jasný blankyt slyšel ta slova, a s jejich zvukem z chrámu zpěv splývá: – – ubohá čeleď pracuje znova, a hrdá paní v dálku se dívá. 168 III.
Velebná dobo, v stánku když Páně dědina celá hláholem zpívá: přizvukují kol řeky a stráně a na všech Božské oko spočívá. Stařečku, tebe také Bůh slyšel, slyšel tvůj hlas a ví co ti schází, a byť sis dříve k domovu vyšel, v obtížné chůzi tě vyprovází. Modlil ses již od časného rána za sebe, vnuky, za krov svůj nízký, a složiv to vše před oltář Pána, utěšen v Bohu do své jdeš vísky. Blažen, ač mnoho křížků jej tíží, vrací se z chrámu, vrací se dolem, o holi, zvolna k hradu se blíží; čeleď ho zná: vždyť denně jde kolem. 169 Než, slyš! – kněz dává teď požehnání, stříbrný zvonek kolem to hlásá: poklekl stařec, – čeleď se sklání: však již se klením hrad zas otřásá. Ubohá čeleď stařečka vidí a předce dále pracovat musí! ó což se před ním hanbí a stydí, ó což se starci pohled ten hnusí: „Bezbožná ženo! naprav tě nebe! naprav v den velký tebe Duch Boží; ať pomsta s hůry nestihne tebe v bezbožně stlaném manželském loži!“ „Ha, ha, Duch Boží! – Jen škoda věčná, „„že příliš vzdálen! Však máš-li času, „„pozvi jej pro dnes, budu mu vděčna, „„hrad-li osvítí k dnešnímu kvasu!““ „Ženo, ach ustaň! ten Duch již jednou v ohnivých sstoupil jazycích na zem; „před jeho mocí ďáblové blednou, „tvůj jazyk ztrestá jediným rázem!“ Řekl, jde dál; – tu smuší se nebe; mráček se zjevil – zakmitl bleskem: – – Mráčková hrdá! aj to tvé nebe hrotí se v rumy pekelným třeskem! 170 IV.
Vzplanul hrad ten ohněm s nebe, až se stráně osvítily: a ty hrdé jeho báně hrdou paní pohrobily. Aj, Šelmberské rozvaliny, sám zub času se vás leká, že pod vámi na ženicha hříšná paní z Dubé čeká. S mnohým stoletím se váš věk, s mnohým pokolením styká, o Mráčkové ale z Dubé pověst dávná nezaniká. Pověst ta je pomsta na vás, kletba bezbožného činu, pro nějž posud uzarděny pohlížíte na krajinu. Šepotaj’ť si v krajině té s temným lesem tiché stráně; že lpí na vás stará kletba znectěného hodu Páně. 171

Básně v knize Kusy mého srdce: