Osudná píseň.

Osudná píseň.
Noc když se chýlí v Polabí snivé, znívají zpěvy pobřežím tklivé, znějí hned jemně tajemnou nocí a hned zas divě, kouzelnou mocí, a budí v srdcích touhu i tíseň: A to je Máry osudná píseň. Polabí celé znalo tu děvu spanilou Máru, královnu zpěvu; a její srdce ač bylo tvrdé, černého oka vzezření hrdé: Předce se vzmohla milostná tíseň v každém, kdo slyšel kdy její píseň. A přec v to hrdé, plamenné oko ubohý Vilém vzhled’ přehluboko; blouznil pak o ní, o jejím vzhledu, lásky své zář hřil na jejím ledu, a ve dne hájům lkal svoji tíseň, a v noci lůně lásky pěl píseň. 129 A napěl písní srdečných, tklivých, kolik je jisker v plamenech živých, po kusech srdce do písní vkládal, marně však lásku od Máry žádal; a když mu srdce zlomila tíseň, poslední pěl to – osudnou píseň. A přešla v národ osudná píseň, a zněla Máře osudná píseň; poprvé strašně – mstivé to zvuky, podruhé budíc pekelné muky, – – smyslem se mine – v srdci má tíseň, šílená Máro – pěvce mstí píseň! – – Od těch dob znívá v Polabí snivém, z večera píseň v názvuku tklivém, a zní hned jemně tajemnou nocí, a hned zas’ divě kouzelnou mocí, a budí v srdcích soustrastnou tíseň, – a to je Máry osudná píseň! 130