VII. Pleje děva konopě

VII.
Pleje děva konopě u panského sada, pytá se jej skrivánek, proč je žalostiva.
Kakbych mohla ráda býti? malitký skrivánče! otvedechu zmilítka u kamený hrádek.
Kdybych perce iměla pisala bych listek; ty malitký skrivánče, tyby s nim tam leťal
Není perce, není blánky, bych pisala listek; pozdravuj drahého pěním že zde hořem nyju! ***
102 Sklesl jelen, národ náš, v dvoustoletý spánek, vyschl zpěvodárný zdroj národních zpěvánek. Píseň česká mohla si tajně jenom toužit, vrahům svého národa musela jen sloužit. Národ, její milený, z řady volných svržen, od hostí svých nezvaných ve vazbě byl držen. Ani písma, ani slov, ani písně vzděchu v šíré vlasti nepřáno ubohému Čechu. A jen ptactvo nebeské pělo Čecha tíseň, pělo od děv zděděnou českou touhy píseň. 103 Jen náš zpěvný skřivánek, ten předchůdce jara, věstil, že se vrátí nám naše sláva stará. Nelkej již můj národe, již i naše děvy počínají milovat český mrav a zpěvy. Již i naše dívenky poznávají tebe, jaro není daleko, již se jasní nebe. Nastane ti národe první krásný jara den, až od dívek vlastenských zpěvem budeš pozdraven! 104