I. Máji, – máji, dobo blahá,

I.
Máji, – máji, dobo blahá, Máji, – máji, dobo blahá,
milostných snů věčný zdroji, kolikrát jsem prosnil tebe sám a sám jsa s láskou svojí! Milosti sen krásný je sen, něžný květ je, svět to velký, dříme-li se v lůně lásky, velkých činů roditelky. Nade mnou se nebe klene, utajeně chví se loubí: chvějíť se v něm sny mé dávné vymknuvší se duši z hloubi. Nasta květů v jarním luhu steré jsou mé lásky vnady, a ten potok věčný čilý lásky proud je věčně mladý. Modré nebe, jaré loubí, potůčku i květné sady: aj což ve vás složeny jsou věčných písní věčné sklady. 82 Zvučí ve vás písně lásky, znějí vámi mocné zpěvy, jež kdy pěli statní hoši, jež kdy pěly české děvy. Ba že celá’s jediný zpěv, zpěv vší lásky, slávy, vzdechů, vtělená ty věčná písní, zpěvná krásná vlasti Čechů. Což jsou tvoji slavíkové pouze z velké písně tóny, aj což zrodila’s již písní každým jarem miliony! V lese dlím na tichém mechu, z květných sadů zní sem píseň a mou duší tane vlast má – – její sláva – její tíseň. – – Zpěvná vlasti, děvo zpěvná v širém světě osamělá, proč se hruď tvá vždy jen smutnou, dumnou písní rozechvěla? Proč se nevrací ti sláva, proč ti není jara více, prožproč v svých písních od pravěku plačící jsi zezulice? – – – 83 Tichý zpěv teď z dáli tane, jako stín by z dávných časů: – – naslouchej vždy pěvče český v úctě svaté tomu hlasu: Slyšíš ohlas doby zlaté, doby jarní, zpěvných vděků – – pohleď v šerou tuto dálí, pohleď v lůno lepších věků: „V širém poli dubec stojí na dubci zezhulice, zakukáše, zaplakáše, že není vezdy jaro.
Kakby zrálo žito v poli, by vezdy jaro bylo? kakby zrálo jablko v sadě by vezdy léto bylo?
Kakby mrzli klasi v stoze, by vezdy jeseň byla? kakby děvě těžko bylo, by vezdy sama byla?“
84