Zpustlá krčma.

Zpustlá krčma.
Pod vrchem Táborem u Cidliny, na polo sesutou krčmu je zříti; ač není daleko od dědiny, předce se lidé jí straní a štítí, a když jim jíti je kolem ní blíže, žehnaj’ se znamením svatého kříže. Jak se ti časové mění s námi! Krčmy se štítí teď staří a mladí, a přec jich dědové s dceruškami chodili druhdy sem často a rádi: Křepčili, zpívali, veselí byli, a když jim umlkly dudy, tak pili. Mladíci z oněch dob již jsou dědy; a teď když vnoučatům povídat počnou, jak se tu tančilo na posledy strašáka, třinožku, válčík a skočnou: každý si veselí takého přeje; děd mluví dále – – a mnohý se chvěje. 153 Bylo to tenkrát prý podívání, na šťastné dcerušky, otce i matky; nu vždyť se splnilo jejich přání, milenci, synové přišli jim zpátky: Přišli jim z války ve plesu a zpěvu, a nyní provádí každý svou děvu. A nyní každý se v kole točí – – jen hlásných Liduška opodál sedí, šátečkem utírá slze z očí, s bolestí na jiné do kola hledí; nebo ten, jemuž svůj zadala osud, v cizině prodlévá, nepřišel dosud! A nyní každý se v kole točí; – – – s Liduškou rád by si zatančil každý; jeden teď se slovy blíže kročí: „Liduško pojď v kolo, zapomeň navždy; „na vojně láska i s věrností hynou, „Josef Tvůj není Tvým, vzal si již jinou!“ Domluvil a již se v kole točí – – – Lidušku projímá bol jakýs znova, div se jí srdéčko nerozskočí, pomní-li jaká jí Josef řek’ slova, když se pryč ubíral ve zboru chasy: „Liduško, Tvůj budu na věčné časy!“ 154 „Na věčné časy! – a má teď jinou!!“ Tak zvolá Liduška v ukrutném hoři! – – „Zpátky pojď nevěrný vlastní vinou, zpátky! – byťs opustit měl i soud Boží!“ Řekla a vrhne se do prostřed kola, a „zpátky, zpátky pojď!pojď!“ zoufale volá. Boží soud vstává již nedůvěře! – – – Před krčmou ohromný hlomoz se strhne, s jekotem rozlétnou se tu dvéře ach – hrůzo! Josef sám do vnitř se vrhne; poskočí blíž, po své Lidušce sáhne, ha, již ji objímá, v kolo ji táhne! Tu mezi hudební táhlé zvuky vichr své děsivé písničky hude: – – „Nepůjdeš děvečko již z té mé ruky, „až tvoje srdéčko strastí všech zbude; „aj dítě, rozkoš tě v náručí vítá, „aj dítě již s Tebou milý Tvůj lítá!“ Lítá již v směsici uděšené, v těkavém klopotu dále a dále, v pekelném křepčení chvat jej žene skok na skok rychleji – rychleji stále! Sinaví dívka, – on zběsile buší, – – „Bože na nebesích, spas jeji duši!“ 155 Hodina z půlnoci duníc zvučí – – hroby již zavíraj’ své mrtvé hosti! – – Sklesla tu Liduška ze náručí, skles’ její tanečník v hromadu kostí! Hrobové nastalo ticho, – vše trne, od kostí – od mrtvé – s krčmy se hrne! V krčmě je pusto teď jako v hrobě, nikdo sem nevkročí z živých lidí; jen když zní dvanáctá v noční době, mnohý ozářená okna tu vidí, výskot a rej divý s úžasem slyší – až se vše hodinou z půlnoci ztiší. Zpustla již krčma ta u Cidliny, do oken měsíc jen udiven svítí; – – Lidé však, ač blízko u dědiny, přec se jí od těch dob straní a štítí, a když jim jíti je kolem ní blíže, žehnaj’ se znamením svatého kříže! 156