Čecha vzor.*)

Čecha vzor.*) (Věnováno památce Havlíčkově.)
Vzešla hvězda na východě, ploula tiše po nebesku, ploula, – však tu v polou pouti bouř a blesk jí stavil stezku. Vzešla hvězda na východě jasná, tajemná to zoře, nad hlavami lidu ploula, zřela strast i jeho hoře. Nebyla to hvězda chladná, a byl syn to chudé vlasti, lásky plný pro své bratry, citu pln pro lidu strasti. Stojí jínoch v Pražském chrámu, chrám svatého Salvatora, v kůru pějí zbožné žalmy a sbor přizvukuje s hora. ——— *)Hodí se obzvlášť za proslov k besedám. 279 Bledý jinoch, o sloup opřen, ponořen je ve svět jiný, v duchu dlí u drahé matky, slaví její zrozeniny. Na duši mu matka tane dobrá, tichá, věk ji tíží, starostmi již poshrbena – tak se mu stín její blíží: „Vítej, drahá dobrá matko! Bůh Ti slastmi pokryj skráně; bude syn Tvůj, kde Tvé srdce, bude syn Tvůj knězem Páně. Tobě, matko, vším povinen, Tvůj jsem duší, Tvůj jsem tělem, povedu lid nebesům vstříc, budu lidu kazatelem...“ A co takto šepotá si, v prach se kloně snivým čelem, velebný tu, mohutný stín stane před ním v hávu skvělém. Čelem ční ku klenbám chrámu, skráně myrtou ověnčené, sněhobílé ale rouho krví srdce zkrvácené. 280 „Nelekej se, snivý hochu, ztiš se v srdci rozechvělém: za kněze chci já tě, synu, mým ty budeš kazatelem. Já jsem vlast tvá, já jsem matka, v slávě, v slastech, v strasti velká, já jsem uštvaná vlast česká, velká, velká trpitelka. Dej sem srdce, dobrý hochu!“ A náš jinoch v ňadra sahá, vyrve srdce z útrob těla: „„Zde mé srdce, vlasti drahá!““ „Ty máš matku, stařičkou sic, musíš ji však v oběť klásti!“ A náš jinoch hořce splakal, však i matku dal své vlasti. „Slast rodinná až tě najde, – zaruč se mi vlastní rukou! – že mi ženu, že mi dítě v oběť dáš, byť s vlastní mukou.“ Pozachvěl se tichý mladík, strašlivou tu cítil muku; slza v očích leskne se mu, však již podává svou ruku. 281 „Sebe sám mi, krev svou mladou, jaré dáš své živobytí!“ Mladík nad sebou sám splakal a dal v oběť – mladé žití. „A teď jdi už mezi lid můj, na ty slávy rozvaliny budiž lidu kazatelem, ku slávě veď moje syny!“ *** Vše hlucho, mrtvo bylo v české vlasti, na lidu ležel utrpení věk, tu zaleskla se hvězda na východě, před zraky lidu stál tu Havlíček: „Povstaňte, bratři, poznávejte sebe v otrocké není už Čech obuvi; již vstaňte, bratři, a kdo v oběť padne, hrob jeho buď nám archou úmluvy. Hrob jeho buď nám zřídlem velikosti a k činům slavným mocným podnětem, aby se Čech zas z prachu sluhy povznes a zaleskl se opět před světem. 282 Vždyť hrob nám usoudili v našem mládí, dokazujíce, že jsme přestaří; nuž dobře, rozumem jsme praví starci, rázností však mladíci bujaří. Praotcové již znali krváceti, za drahý domov žití v oběť klást, dovedli vrahův pikle podvraceti, půl světem jako hříčkou třást. Dovedli vymítati smetí z vlasti a čistit od Krkonoš k Šumavě; hoj! byli bychom špatní jejich vňuci, kdybychom nešli taktéž po slávě. My nejsme bohudík již žádná sekta, my národ jsme tři-milionový, nuž, kdo má chuť, ať počítá si nás a ať nám válku vypoví. My chceme svoji k svému, nedáme se! a že nepopustíme, Bůh to ví; přislibujte si, poroučejte si nám, vyhrožujte, – Čech vlast svou nezradí!“ 283 Takto hřměl k lidu vyvolenec Páně, a národ probudiv se, vstal: vstal, stojí posud, byť i vůdce první, první bojovník, Karel – v hrobě spal. Tak stojí posud statný národ český, nad hroby vůdců, u arch úmluvy, a syn za synem, Čech za Čechem v boj jde, a svízeli a strasti žádný nemluví. O nedivte se, pánové, už Čechu, proč slavnost za slavností odbývá, když boj mu odchoval sbor mučenníků, snadno se památka jich slavívá. Jinak Čech nemůž’ říci, že už dospěl, než když to tisícové vysloví, a proto jdi již po vší vlasti hlase: „Sláva buď Havlíčkovi Karlovi!“ 284